Na kraji patřínského borového lesa stojí malý dřevěný srub. V něm si velmi aktivně užívá důchodu novinář, režisér Krátkého filmu Praha a spisovatel Jan Jelínek se svojí ženou Dagmar, rovněž novinářkou a nyní také malířkou. Společnost by nebyla úplná bez chlupatého, poněkud nevycválaného, lze ovšem také říci hravého teriéra Caddyho.

Jan Jelínek, po mamince Žid, dělal v 90. letech pro nadaci Stevena Spielberga rozhovory s těmi, kteří  přežili peklo nacistických koncentračních táborů. Tak vznikla kniha „A kde byl Bůh…?", po níž se doslova zaprášilo, a tak letos oslavila druhé vydání.

Autor se celý život hlásí 
k židovské víře, ovšem vykládá ji s nadhledem a humorem jemu vlastním. A nic mu nebrání v tom, že jeho žena Dáša je křesťanka se silně katolickými kořeny. Jak to jde dohromady? Jak vypadají u Jelínků třeba Vánoce?

„Židé neslaví Štědrý den, ale Chanuku. To je Svátek světel, který připomíná znovuzasvěcení jeruzalémského chrámu po povstání Makabejských. 
K tomu byl tehdy potřeba olivový olej, ale Židé měli ve džbánku olej jen na jeden den. Jenže on vydržel dní osm, než se vylisoval nový. Prostě zázrak. Proto se od těch dob zapaluje osmiramenný svícen, každý den  jedna svíce. A děti dostávají  při rozsvěcení malé dárečky. Tady nejsou malé děti, tak je dostává moje manželka Dáša," pouští se do vysvětlování Jan Jelínek.

Dál jsme se dozvěděli, že Chanuka je pohyblivý svátek podle židovského kalendáře a  připadá na období od konce listopadu do konce prosince. Někdy je křesťanským Vánocům blíž, jindy vzdálenější, jako třeba letos. Takže paní Dáša už dostala všech osm letošních dárečků, které jí manžel shání půl roku dopředu. („To je dřina, nemyslete!"směje se spisovatel.)

Dáša naopak vyrůstala 
v silně věřící katolické rodině, a proto se ujímá přípravy nejkrásnějších křesťanských svátků zase ona. Vypráví, že její strýček Krupka byl  knězem v Bubenči, kde je dnes po něm pojmenované náměstí. Jeho osud byl smutný, za za války ho jeden farník udal, že káže proti Němcům, takže byl odvlečen do koncentračního tábora, kde údajně spáchal sebevraždu. „Je to nesmysl, velmi pravděpodobně ho tam oddělali. Poněvadž sebevražda  je v naší víře zakázaná. Život je dar a každý ho má žít podle nejlepšího vědomí a svědomí a nesmí si na něj sáhnout," seznamuje nás s částí pohnuté rodinné historie  Dáša Jelínková a shrnuje: „Takže já mám katolické vychování a mám tuhle víru. Vím, že ten nahoře nás vidí…"

"Vždyť Pánbůh je jen jeden!  Koneckonců – pokud Ježíš žil, tak to byl rabín. A byl to moudrý a vzdělaný člověk," skáče jí do řeči manžel a Dáša s ním  plně souhlasí.

Vraťme se zpátky ke Štědrému dni. Když  nastane, nemá s ním Jan Jelínek sebemenší problém. Tudíž proběhne u Jelínkových ve srubu úplně klasicky, s bramborovým salátem, s rybou (letos vyměnili kapra za lososa, ten chutná paní domu víc), s pečením cukroví i s dárky. A co stromek? „Ten máme taky, podívejte," ukazuje Dáša prosklenými francouzskými dveřmi přes zahradu směrem k plotu, za nímž se malinko pyšně vykrucuje malá borovička. Aby ne, když její husté jehličí zdobí lesklé červené třásně vánočního řetězu.

Je nad slunce jasné, že v tomhle domě vládne  idyla a klid, navzdory  různým vyznáním jeho obyvatel.  Tím, co je pro manžele Jelínkovy zcela zásadní, je láska, vzájemná úcta a respekt.  Radost z toho, že jsou spolu. A že to neměli vždycky jednoduché! Jejich životní příběh by vydal na román a chtít jej zhustit do jednoho článku je skoro škoda.

„My tu spolu žijeme teprve devět let. Znali jsme se třicet roků, ale měli jsme svoje rodiny, malé děti a nikdy jsme nechtěli, aby se tohle rozpadlo. Říkali jsme si, až děti vyrostou a jestli nám to vydrží, tak se třeba vezmeme. Děti vyrostly, nám to vydrželo, a tak jsme se vzali,"  vypráví Dáša, která jim ještě dopředu postavila tenhle dům. „A tak tady spokojeně žijeme," uzavírá  Jan.

Člověka v tu chvíli napadají moudra typu „když člověk po něčem opravdu touží, něco si vysní a věří tomu, ale  zároveň  nejde přes mrtvoly, naopak něco, nebo spíš hodně moc obětuje, pak se mu to vyplní". Manželé Jelínkovi jsou toho dokladem.

 Pochopitelně byla období, kdy Janovi a Dáše nebylo zrovna do smíchu. Například čas, kdy se oba rozváděli 
a ani jeden z nich neměl v tu chvíli domov. Dáša tehdy slavila Vánoce u bratra, Jan zrovna prodával dům 
a bydlel dočasně u příbuzných v Liberci. A tu začíná vánoční, lehce mysteriózní příběh.

„Tehdy jsme se sešli 25. prosince a vypravili se do malé vesničky u Velvar, kde se nacházel onen prodávaný dům. Ve sváteční den nejely žádné spoje, a tak jsme museli z Kralup do Velvar  pěšky. Tehdy všude ležel sníh, nikde nebylo ani živáčka. Měli jsme hlad, byli jsme dost unavení, ale žádný hostinec nebyl na dohled," začíná Dáša vyprávět tajuplnou historku a Jan pokračuje:

„V tom se objevilo staré auto. Za volantem seděl vlasatý, zarostlý člověk, dnes bychom řekli „homelesák", a zeptal se, kam jedeme. Řekli jsme jméno vesničky u Velvar a on, že jede také tím směrem a že nás vezme. Usadili jsme se a on pustil z kazetového magnetofonu krásnou písničku mého oblíbeného zpěváka. Zavezl nás až přímo před dům, řekl, že nám dá dárek a podal mi kazetu s tou písničkou. Popřál nám hezké Vánoce  a odjel. Já jsem to tam dobře znal a věděl jsem, že tudy procházejí dvě silnice, a pak už tu jsou jen dvě cesty, které nevedou nikam, které končí v polích. Ten člověk odjel právě jednou z nich, nikde nekončící cestou. Čekali jsme, protože jsme předpokládali, že se musí vrátit, že mu poradíme, kudy k silnici.  Ale on se nevrátil. Musel to být anděl," končí prazvláštní příběh Jan Jelínek.

Dáše a Janovi to nedalo, druhý den se vydali po zasněžené cestě, kudy neznámý odjel. Ale nenašli žádné vyjeté koleje a cesta skutečně končila v polích. Kam se neznámý dobrodinec poděl? Oba dodnes věří tomu, že se tehdy potkali s andělem.