Kdy jste do funkce nastoupil?V polovině února. Vybrali mě ze sedmi zájemců. Byl jsem jmenován 11. ledna, ale ještě měsíc jsem byl zároveň ve svém předchozím zaměstnání.

Co jste městu ve svém programu nabídl?Nabídl jsem kompletní projekt. Vycházel z toho, že to tu znám a dělám léta ochotnické divadlo. A protože jsem novinář, viděl jsem nejbolestivěji Poděbradské noviny. Proměnil se formát i obsah a z měsíčníku se stal čtrnáctideník. Po čtrnácti dnech vyšlo už první číslo. Negativní názor na noviny jsem zatím nezaznamenal.

Den Poděbrad byl Váš nápad?Ano, Den Poděbrad byl součástí projektu. Akce byla uspořádána narychlo, ale úspěch měla. Myslím, že jsme založili tradici, protože já ctím tradice. Jsou sice nehmatatelné, ale dokáží člověka někam posunout. V současné době chystáme poděbradský historický kalendář.

Můžete ho v krátkosti popsat?Bude to klasický stolní kalendář s dvaapadesáti obrázky a událostmi. Vyhledali jsme 170 výročí a myslím, že kdo je alespoň trochu srdcem Poděbraďák, musí po kalendáři skočit jako blázen. Nejvýznamnější událost v tom týdnu bude vyobrazena a popsána, zbytek událostí bude pouze popsán. Namátkou je tu starý husitský kostel, před ním fontána, mladý Franz Kafka, který jezdil do Poděbrad nebo stará knihovna, vedle které stála vojenská kasárna. Máme tam i text prvního polistopadového prezidenta Václava Havla, který tu studoval gymnázium. Koncem října by si ho lidé mohli kupovat.

Co jste se při sestavování kalendáře dozvěděl zajímavého?Spoustu věcí. Hřeje mě to u srdíčka. Hodně zajímavá záležitost jsou třeba třicátá léta ve městě. Ve 30. letech se stavělo, budovalo, zakládalo, otevíralo nebo zahajovalo, Pořád se něco dělo, Poděbrady prožívaly svůj zlatý věk. Já bych byl hrozně rád, aby se nám třicátá léta minulého století přenesla do dnešní doby. Myslím si totiž, že je tu mnoho nevyužitého potenciálu. Já jsem na Poděbrady pyšný.

Co obnovení letního kina. Jak k němu došlo?Stalo se tak po 39 letech v átriu lázní za galerií Ludvíka Kuby. Tehdy promítalo na dvoře u sokolovny. Není to úplně klasické letní kino, nemáme filmovou promítačku. Počasí nám zavinilo minimální ztrátu. Na DVD, z kterých promítáme přes dataprojektor, se opravdové trháky objeví až s ročním zpožděním. Budeme hledat cestu, jak získat skutečnou promítací kameru.

Jak jste se dostal k divadelním spolku Jiří?Vždycky jsem toužil si ve spolku Jiří zahrát, ale nějak mě přehlíželi. První roli jsem dostal jako osmnáctiletý mladík v Evženu Oněginovi. Tam jsem měl čtyři věty. Pak jsem měl ještě asi dvě roličky a divadlo zavřeli, protože bylo v havarijním stavu.

Co režírování?V roce 1986 jsem se dostal ke své první režii komedie Jak vykrást banku. Tuto komedii bude spolek Jiří právě letos uvádět znovu v režii Jana Nováka. Dva herci si ve hře zahrají i po jedenadvaceti letech. Jinak jsem režíroval až po mém návratu do Poděbrad v roce 1998. Když jsem se nastěhoval, jela kolem herečka Jana Pospíšilová a říká mi: To je dost, že seš tady, je potřeba něco udělat s tím spolkem (smích).

Pak se v Poděbradech objevily happeningy na podporu divadla?Ano, proběhly dokonce čtyři. Nejprve jsme na nádvoří pálili maketu divadla. To podle tradice, když se divadlo zapálí, pak se rychle vystaví. Divadlo Na Kovárně mělo tehdy těsně před dostavbou . Na první jarní den jsme poslali po Labi do Nymburka slaměný divadlo a třetí taškařice se jmenovala Nemáme střechu nad hlavou. Tam vystupovalo 700 lidí na kolonádě. Nonstop čtení z knížek oblíbených autorů sem patřilo také. Divadlo slavnostně zahájilo provoz 6.ledna 2001.

Za hrou Fanfán Tulipán, kterou jste také režíroval, muselo obecenstvo chodit.Měli jsme uprostřed ochotníků i profíka Otakara Brouska mladšího, s kterým jsme navázali i osobní přátelství. Vymysleli jsme divadlo, za kterým se bude chodit. Hráli jsme ho na Zámecké zahradě a čtyřikrát se během představení přemístili. Je to nejúspěšnější hra spolku, měla nejvíc repríz a hrála se tři roky. V Rychnově nad Kněžnou na přehlídce Poláčkovo léto se na nás přišlo podívat 650 diváků.

Věnujete se i tenisu, je to tak?Ano, já mám vždycky období sportovní, pak kulturní, a znovu sportovní. V letech 1994 až 1996 jsem pořádal na zdejších kurtech Mistrovství republiky v tenise. Přijela i Martina Hingisová a celá česká špička jako Korda, Nováček nebo Ulihrach. Můj tatínek byl mnohonásobný mistr republiky v tenise veteránů. Díky němu jsem zjistil, že víkendy jsou tenis, nic jiného. Bral mě jako kluka na kurty. Brzy mi došlo, že moje parketa není hráčská, ale organizátorská. V roce 1995 běžel z Poděbradského finále mistrovství přímý přenos v televizi.

V KICu je novinkou i Romantické nocturno. Co je to?Nocturna jsme vymysleli s vedoucím sboru sv. Cecílie Tomášem Čechalem. Šlo nám o to, dostat lidi do přírody na hudební miniatury a ukázat jim, jaké je tu krásné prostředí. První nocturno bylo zámecké, na prvním nádvoří hrály slavnostní fanfáry, na druhém zpíval sbor sv, Cecílie a na Zámecké zahradě vyhrával dechový oktet. Druhé neslo podtitul lázeňské. Přišlo už 150 lidí. Baletky tančily u noční fontány, poté zazněla Malá noční hudba a závěr obstarala jazzová zpěvačka Jana Koubková. Třetí nocturno se uskutečnilo Na Skupici s představou, že Rusalka přijde z vody a zazpívá známou árii. Nakonec kvůli špatnému počasí se to odehrálo u vodárny. Ukázalo se, že lidi o netradiční akce stojí.

Co socha Vyhnání z ráje, která zmizela na konci loňského roku z parku?Už jsme domluveni z Milanem Knížákem z Národní galerie, že se socha vrátí do Poděbrad. Oni ji stáhli z důvodu, že není celý den pod dohledem. To jsme teď vyřešili tím, že bude stát na prvním zámeckém nádvoří. Je to úspěch, protože tato socha k Poděbradům patří. Kolemjdoucí spatří opět originál, kopie by totiž přišla město na 700 tisíc korun. Dokonce nám přišla od NG nabídka šesti plastik, pro které hledáme vhodná místa. Třeba na Ostrově nebo v parku. Na místo zmizelé sochy Vhnání z ráje přijde kubistická socha.

Dlouhá léta jste byl televizní novinář?Ano, moderoval jsem 3 roky zpravodajský pořad Aktuality. V České televizi jsem ale působil už od roku 1982. O deset let později jsem musel odejít, byl jsem spjatý s minulým režimem a zároveň starý provařený ksicht.

Co jste dělal po odchodu z televize?Živil jsem se jak se dalo na volné noze. Tehdy byla šance v malých televizích, psal jsem pro ně scénáře, moderoval jsem, dodával do ČT, Novy i Primy různé pořady. Jeden čas jsem dělal tiskového mluvčího. Pak jsem psal do dvou časopisů.Ve Šťastném Jimovi jsem opravdu šťastný nebyl a druhým byl Glanc. Z toho jsem přešel rovnou do KICu. Tam jsem byl spokojený, protože jsem si tam kulturu mohl dělat, jak jsem chtěl. Šéfredaktorka Halina Pawlovská mě oslovila přímo, znali jsme se z televize.

Co chystáte do budoucna jako jednatel?Jenom nastíním. Vydali jsme poděbradské pexeso, kde jsou vyobrazeny historické budovy i významné osobnosti. Rozjíždíme předplatné do divadla Na Kovárně a myslím, že se podařilo sestavit atraktivní program. Jsou tu dvě řady: Divadlo náročného diváka a Zábavná řada. Chtěl jsem ještě Divadlo mladého diváka, ale to se nepodařilo dát dohromady.

Poděbrady zažijí v příštím roce spousty výročí. Jaká?Pracovně ten rok nazývám Rokem Poděbrad. Je 550 let od zvolení Jiřího z Poděbrad českým králem, 100 let lázní a 785 let od první písemné zmínky o Poděbradech. Chtěli bychom, aby se Poděbrady aspoň na chvíli staly zájmovým místem, kde se budou potkávat média a celebrity. Oslavy budou probíhat v průběhu celého roku.

Máte nějaké životní krédo?Když jsem absolvoval fakultu žurnalistiky, děkoval jsem a svůj proslov postavil na krédu: Nemožné je jen to, čeho se člověk neodváží. Už bych z toho trošku slevil (smích).

Co je pravdy na tom, že jste spolupracoval se Státní bezpečností?Není to pravda, i když i na základě lustrací jsem musel opustit televizi. V roce 1992 jsem dostal lustrační osvědčení, o které si museli všichni zažádat. Když jsem otevřel obálku, zjistil jsem, že jsem agent. Byl to pro mě šok.

Jak k tomu došlo?Dvakrát jsem byl v 80. letech kontaktován tajnou policií, abych s nimi spolupracoval.To jsem jednoznačně odmítl. Byl jsem v neustálém kontaktu s divadlem a jak známo herci byli hybateli sametové revoluce. Tři roky jsem čekal na soud, protože jsem podal žalobu na ochranu osobnosti. Když vyšly seznamy v novinách, někdo nám vysypal kočárek špendlíkama a počmáral dveře do bytu. Měsíc jsem nevycházel ven. U soudu ten estébák, který mě verboval ke spolupráci mě vůbec nepoznal. Pak tam přišel jeho nadřízený, už starý pán o holi a říká: Víte, my jsme případ pana Langra dali tady mladému, aby získal jistou praxi. Řekl jsem mu, ať spis vede a opisuje nějaké zprávy z novin. Dohodli jsme se, že za dva roky spis odložíme s tím, že pan Langr není perspektivní. Otočil se na mě a povídá: Já se Vám omlouvám. Jednoduše si všechno vymysleli. Byl jsem evidován naprosto neoprávněně.