Všichni klienti se sešli v jídelně, která byla slavnostně vyzdobena. Zahrát přijela i kapela Veleňanka.

Mezi prvními gratulanty byl ředitel domova Jaromír Novák. „Paní jsme popřáli hodně zdraví, nesměl chybět ani dort s číslicí navrchu. S paní Vejnarovou jsme si ťukli i sklenkou vína,“ popsal gratulaci Novák.

Nemocní rodiče

Miloslava Lejnarová se narodila 30. dubna 1922 v Rašovicích. Do školy chodila v sousedních Chlebích, později dojížděla do Nymburka. Jako mladá slečna zažila začátek druhé světové války. „Ale u nás na vsi se objevilo jen pár vojáků. Většina jich mířila spíše do měst,“ vybavuje si obsazení země německými vojsky, které z jejího pohledu k nim na ves žádné drama nepřineslo.

Mnohem více si vybavuje potíže svých rodičů. „Maminku jsme měli nemocnou, měla silnou srdeční vadu. Tatínek byl zedníkem a při regulaci Mrliny dostal tři silné zápaly plic. Po nich mu dávali každé dvě hodiny horké zábaly a uvařili mu plíce. Dneska by to vyléčili jinak a rychle. A tak maminka umřela, když jí bylo 50, tatínek zemřel v 59 letech,“ vzpomíná Miloslava Lejnarová na smutné osudy rodičů. V té době bylo nejmladšímu bratrovi 11 let, dva další bratři byli starší.

Když skončila školní docházku, šla rovnou pracovat do poděbradských mlékáren. „Nebyly peníze, musela jsem nastoupit do práce. V mlékárnách jsem plnila bandasky mlékem,“ vybavuje si své první zaměstnání.

V sousedství v Rašovicích žil kovář Lejnar, který měl synovce ve Velkém Oseku, jenž do Rašovic ke strýci jezdil. Láska byla na světě, svatba se uskutečnila ve válečném roce 1943 a paní Miloslava se za svým mužem odstěhovala do zmíněného Velkého Oseka. Udělala si kurz na prodavačku a až do důchodu prodávala oděvy.

S manželem měli dva syny. Jeden se vyučil zámečníkem, druhý pracoval na dráze. Manžel zemřel v 69 letech, ovšem potomstvo už mají poměrně početné.

Výraznou vzpomínku má na konec války. „V té době jsme bydleli u pana učitele Klímy, já měla malého syna. Stáli jsme u silnice, když Rusové přijížděli. No nějací hajzlíci, ty ruský vojáci, mě tam viděli a v noci přišli a bouchali u nás na dveře. Manžel byl na dráze ve službě. Otevřel pan Klíma a oni, že tam má ubytovanou nějakou mladou holku a chtěli dovnitř. Pan učitel mě ale zapřel. Řekl, že tam nikdo takový nebydlí a tím mě zachránil,“ vybavuje si nepříjemnou chvilku a potvrzuje tak vzpomínky dalších dívek a žen, že ruští osvoboditelé se ne vždycky chovali jako džentlmeni.

V současné době je v Luxoru spokojená. Kromě toho, že se hůře pohybuje, si na žádné zásadnější zdravotní komplikace nestěžuje.