Čtyřiatřicetiletý Robert Piroutek z Nymburka miluje skály. Dětství prožil na Vysočině, kde s lezením i začal.
Ani profesně se nijak od lezeckých lan neodpoutává. Jako živnostník ve stavebnictví praktikuje výškové práce třeba při čištění zemědělských sil nebo při fasádách domů.

„Rád se vracím do údolí řeky Doubravy u Chotěboře na skály zvané Čtyři palice nebo Dráteničky,“ řekl Piroutek.

Nejvíc zážitků má asi z lezeckých cest v areálu kempů Starigrad–Paklenica v Chorvatsku. Tady v národním parku na pobřeží Jadranského moře už čtyřikrát absolvoval s parťáky lezeckou výpravu.

„Naposledy před dvěma lety jsme lezli pět dnů. Nejdřív kratší cesty, ale vylezli jsme i 350 metrů vysokou skálu Mosoraški. To je na celý den, osm hodin nám to trvalo. Často sem jezdím s Tomášem Tichým,“ uvedl nadšenec.

Piroutek má rád pevné a ostré skály, pískovcové tolik ne. „Písek se drolí, v té Paklenici je to ideální vápenec. Také je dobré, že sestupové trasy můžeš normálně sejít pěšky,“ vysvětlí Piroutek.

Důležitý je i zápis do lezeckých knih na vrcholcích. „Napíšeš datum a podepíšeš se. Na vrcholu si vždycky dám vítězné cigárko,“ vychutná si chvíli lezec.
Kde všude ještě poznával Robin „tělo na tělo“ lezecké cesty? „Lezli jsme v Rakousku na vápencových skalách Hohe Wand, ve Vysokých Tatrách například na Jahněčích skalách a hlavně v Čechách. U nás na Vysočině nebo v západních Čechách. V Jizerkách mám oblíbené Polední kameny, takzvané Hlídače a třeba Paličník.“

Podle Piroutka je ovšem skoro nejdůležitější „lezba“. Co to je? „Je to taková slezina. Po lezeckém dni se sejdeme v hospodě a hodnotíme. Probíráme oděrky a chystáme další výpravu,“ zaujme Robin a trochu se zasní.

Jeho snem je, aktivně se podívat do údolí Todra v Maroku. „Je tu dlouhý a hluboký kaňon v lokalitě Vysoký Atlas,“ dopoví Piroutek.
Ten považuje lezení za maximální odreagování. „Je to adrenalin,“ říká. Strach prý nijak zvlášť nepociťuje.