Nymburk – Večery na Katovně. Tak se jmenuje cyklus setkání v restauraci Katovna, které připravuje a moderuje Zdeněk Hazdra. První setkání obstaraly dámy Petruška Šustrová a Dáša Vokatá, které přítomným přiblížily doby ne tak minulé, na něž se málem někdy zapomíná. Mluvilo se o letech 1968, 1977 i 1989, tedy o těch, které pro naši zemi něco důležitého znamenaly.
I když jednou to byl konec všem nadějím, podruhé zase začátek demokracie.

Z vězení jsem se vrátila do jiného světa
Petruška Šustrová: Já jsem byla v 60. letech studentka a politika mě vůbec nezajímala. Takhle to fungovalo do roku 1968, kdy najednou politika byla všechno. Jedna nekonečná diskuze, která se přelévala z posluchárny do chodby, pak do bufetů a hospod. Bylo to nesmírně příjemné. Řada z vás to zažila 
v roce 1989. Jak říká jedna moje francouzská kamarádka: Lidi najednou zvednou hlavy, nehledí do země. Je to sváteční doba, karneval, který trvá měsíce.
Pak přijely tanky a karneval vyvrcholil, vše dostalo tragičtější rozměr. Říkalo se 
v roce 1968, že nastal chladný podzim a třeskutá zima. Klima v Česku odpovídalo ročním obdobím. Najednou lidi, o kterých jste si myslela, že nikdy nezradí, odvolávali, co prohlásili. Měla jsem vlastně štěstí, že mě v zimě 1969 zavřeli, protože jsem neviděla to nejhorší. Petr Pithart to nazval, že lidé slyšeli trávu růst. Studenti začali říkat, že je čas vrátit se ke studiu. Jenže já se nechtěla vracet na školu.

Po dvou letech strávených v ruzyňské věznici jsem se vrátila do jiného světa. Spolužáci přecházeli na druhý chodník, novináři myli okna. Jedna z nejlepších novinářek v rozhlase a televizi 60. let Otta Bednářová pracovala jako šatnářka na Starém Městě. Proběhla normalizace, čistka. Bylo vyloučeno půl milionu komunistů ze strany. Ti, kteří neodpřísáhli věrnost novému bůžkovi.

Já jsem dělala na poště, razítkovala jsem dopisy. Vcelku teplé místečko. Lidem stačilo mít svůj pokoj, svou chalupu, jakous takous práci, později dálnici. Neodsuzuju je, ale můj přístup to není. Řádění moci v jednu chvíli překročilo mez. Bylo to po procesu s členy undergroundové skupiny Plastic People. Ti se měli dopustit výtržnictví jenom pro to, že dělali svobodně svou hudbu. Oni neudělali přehrávky a tak se rozhodli hrát na soukromých oslavách. Necpali se do Lucerny. Sháněli jsme s Petrem Uhlem podpisy za propuštění. Napsala jsem dopis předsedkyni senátu. Ta se po rozsudku zhroutila. Proces dal popud ke vzniku Charty 77.

Byl to pocit, podobný dnešnímu. Ve smyslu, že se musí něco změnit, překročilo to už únosnou mez.

Říkali, že mě chtějí zachránit
Dáša Vokatá: Vyrůstala jsem v ateistické rodině v Ostravě. Své rodiče považuji za dobré a pravdivé lidi. Táta měl problémy s režimem. V srpnu 1968 jsem s mámou věšela před panelákem prádlo, když jely kolem tanky. Tenkrát jezdilo kolem hodně tanků, konalo se pořád nějaké vojenské cvičení. Zjistily jsme ale, že to jsou ruské tanky. Doma jsme si pustily rádio a slyšely, že nás obsadila vojska. Hlídali nás 
v nedalekém Bělském lese, bylo mi čtrnáct.

Ještě jsem nastoupila na chemickou průmyslovku. Jeli jsme na chmelovou brigádu do Žatce a když jsme se vrátili, polovina profesorů už byla odstraněna. Tátu vyhodili 
z práce, protože měl na sobě černou kravatu 21. srpna 1969. Vyfotili ho a dali do časopisu Jiskra. Potom jsem ho objevila oběšeného ve skříni. Dala jsem v práci výpověď a opustila Ostravu. Nakonec jsem skončila na baráku v Rychnově u Děčína, kde tehdy žili manželé Princovi. Na Silvestra přijeli Václav Havel 
s Pavlem Landovským a přivezli dokument Charty. Všichni to tam podepsali. Mně zrazovali, protože jsem byla těhotná, abych neměla problémy.

Jednou jsem jela za mámou a hned mě policajti odchytili na výslech a říkali, že mám ještě šanci. Že mě chtějí zachránit.

Dům v Rychnově Stb zbourala. Házeli nám na zahradu slzný plyn a milice ho obšancovala. Nastala obrovská solidarita od chartistů, jeden čas jsme bydleli i v bytě Václava Havla. Tehdy ještě nevysvěcený kněz Václav Malý přebaloval s láskou mé dítě.

Petruška Šustrová

(* 18. května 1947 Praha) je česká disidentka, publicistka a překladatelka. Z politických důvodů nedokončila studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. 
V prosinci 1969 byla zatčena 
a odsouzena ke dvěma letům odnětí svobody za opoziční aktivity 
v Hnutí revoluční mládeže. Je signatářkou Charty 77. Stala se členkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (1979). V roce 1985 byla jednou ze tří mluvčích Charty. Za rok 2009 získala novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky.
Zdroj: Wikipedie

Dáša Vokatá

je písničkářka. Říká se o ní, že je to undergroundová královna. V dobách temna emigrovala do Rakouska, kde žije. Na střídačku ale s Českou republikou. Její poslední nahrávkou je CD Bojovníci snů. „Celou dobu si jdu za svými sny, 
a zrovna tak i v mojí rodině takhle všichni fungovali. Deska se jmenuje podle písně Bojovník snů, která pojednává o mém dědovi 
a jeho ženě – mojí babičce – která mu z velké lásky pašovala na frontu kufr s uzeným, což bylo 
o život.“  Zdroj: www.guerilla.cz