Kliknutím zvětšíteV souhrnu se asi dvacetičlennému týmu, který dal Petr dohromady, podařilo vyrobit přibližně 15 tisíc jednorázových papírových roušek a ušít asi 3 700 dvouvrstvých roušek s kapsou na vložku.
Nejprve zásoboval markety v Poděbradech a Nymburce jednoduchými papírovými rouškami a dezinfekcí. Až na jedno odmítnutí je rádi a s díky využili. Motivací a hnacím motorem mu bylo kromě ochrany zdraví také s trochou nadsázky první pivo na zahrádce, coby živnostníkovi opětovné brzké otevření baru. Do jejich dílny se přijela podívat i televize.
ON-LINE ke koronaviru najdete ZDE
S prvním kapacitním omezením na sto a pak třicet lidí kvůli koronaviru před dvěma týdny, umístil bezdotykovou dezinfekci na ruce a papírové roušky vlastní výroby ke vchodu do Boss Baru. Hned po následném zavření podniku z nařízení vlády, proměnil bar na výrobnu roušek.
Celkem dal dohromady dvacet lidí, kteří dva týdny vyráběli papírové a následně látkové roušky od rána do večera pod názvem Schovka pro pusu a spolupracovali s dalšími dobrovolníky Poděbrady šijí roušky, kam se zapojily profesionální švadleny Ateliéru Donát, Marie Stará a jako sběrné a distribuční místo Kafíčko Ireny Mertové. Spontánně vznikla fungující síť výroby a distribuce roušek zdarma dobrovolníky.
„Na začátku nebyly roušky. Tak jsem je prostě začal vyrábět podle návodu z internetu. Ty první papírové ocenily prodavačky v obchodech, kam jsem je vozil a rozdával. Byla to první pomoc. Třeba jeden pán z ochranky si s nimi stoupl ke vchodu a rozdával je příchozím. To samé udělala paní z prodejny, ale bohužel neměli nařízení to udělat všude,“ vzpomněl Petr na začátek, kdy ještě nebyly rozmístěny automaty na roušky a dezinfekce z vlastní zásoby.
Roušky rozdal také bezdomovcům až v Praze. Nejprve je dovezl do zařízení pro seniory po Poděbradech a do Lysé nad Labem, poté do marketů a drogerie.
Když přešli na výrobu látkových roušek, sešly se v baru žehličky, kolem deseti šicích strojů i jejich opravář měl pohotovost, a za stroje usedli někteří dobrovolníci úplně poprvé. Látky přinášeli lidé a odnášeli si roušky a dezinfekci. Dobrovolníci trávili v dílně celé dny, střídali se. Většinu roušek předávali do Kafíčka, kde si je lidé také mohli vyzvednout nebo je odtud rozváželi dobrovolníci.
„Nebyly už gumičky, dávali jsme obyčejné provázky. Mrzelo nás, že se našel člověk, který začal profesionální roušky a ty naše, ne tak dokonalé, srovnávat a kritizovat. Lidé v baru to dělali nezištně a s nadšením. Patří jim největší dík. My už končíme, ale motivovali jsme další i babičky, které mají doma šicí stroj a začaly šít roušky,“ uzavřel Petr Malínský, který se hned od začátku dobrovolně postavil do první linie. Na sociálních sítích mu děkují desítky lidí nejen z Poděbrad.
Pomáhat přišel i osmiletý kluk
V emočně vypjaté době vzpomíná na silné okamžiky, kdy si přišel pro roušky osmdesátiletý pán s amatérsky zakrytou pusou a nosem nebo osmiletý chlapec, který bydlí poblíž a se souhlasem maminky přišel pomáhat.
Petrova vychytávka: Dvě zavařovačky a pět roušek. Alespoň pět šitých roušek na den mít vyvařených v zavařovací sklenici s nápisem „nové“. Během dne si je z ní brát a vracet do druhé sklenice s nápisem „staré“. Ty pak večer zalít vroucí vodou přímo ve sklenici nebo je vyvařit a vyžehlit na druhý den.
72
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
