ON-LINE reportáž ke koronaviru najdete ZDE

„O mně nemůžete psát jako o hrdinovi, protože do akce a pomoci se nezištně zapojili lidé z celého okresu. Já jen viděl, že v dané situaci je ochrana rouškami stěžejní a nikdo to centrálně neřeší, tak jsem to řešil. A zapojil hasiče, protože hasič se práce nebojí,“ říká Petr Jirout, který žije 30 let v Milovicích a chodí do práce ob den na směny, které se nepotkávají. Rozvezl už přes čtyři tisíce roušek ušitých převážně z nových materiálů. Ob den ujede kolem 150 kilometrů svým autem nebo chopperem.

Z první zmíněné pozice vydal na základě prostudovaných dokumentů přehledné manuály pro všechny hasiče, aby se lépe zorientovali v nastalé situaci, věděli, jak se chovat mezi sebou a mohli správné informace předávat spoluobčanům. „Na vesnicích se lidé nejčastěji obrací právě na hasiče, takže ti musí vědět, jak se chovat, aby nedošlo k panice, aby nepropadali depresím a podobně,“ ví z praxe Petr Jirout, který po tomto prvním kroku „od stolu“ jednal dál. Zorganizoval sběr přebytečného ochranného materiálu a následně šití roušek.

Někdo nabídl látky, jiný šicí stroj a všichni volali panu Jiroutovi do Milovic nebo panu Bidmonovi z dobrovolných hasičů ve Slovči, kteří jezdili, sbírali látky a šňůrky a kontaktovali lidi, kteří byli ochotní žehlit, stříhat, šít. „Dobrovolníci v jednotlivých obcích se zapojili sami od sebe, aniž bychom je nějak vyzývali. Nejprve uspokojili poptávku po rouškách ve své obci a následně je začali nabízet dál,“ říká hasič, který jménem okresního sdružení hasičů začal nabízet pomoc organizacím a institucím, jako jsou nemocnice, domovy důchodců, sociální zařízení, aby pomoc fungovala přehledně. Dokonce třídili roušky podle barev, aby se bílé dostaly do zdravotnických zařízení, barevné seniorům nebo dětem a tmavé modré a černé policistům a hasičům ve službě.

Petr Jirout.Zdroj: Archiv Petra JiroutaZa finance uvolněné Odbornou radou historie nakoupili tři sta nanoroušek pro hasiče. Kdo se nezapojil do šití, daroval peníze do sbírky, z níž se nakoupily látky, tkalouny a materiál. Petr Jirout je neustále na telefonu, na což je z práce prý zvyklý. Získané roušky roztřídí a obratem druhý den veze tam, kde jsou opravdu potřeba. „Konkrétní počty roušek vozím po předchozí dohodě tam, kde je opravdu využijí, nebo si je mezi sebou předají, například nemocnice dalším zdravotnickým zařízením. Nic nepředávám anonymně na vrátnici,“ rozvezl už Petr Jirout zásilky po stovkách roušek do nymburské, městecké nemocnice, ale později i pražským policistům.

Muž, který zprostředkoval také nabídku ochranných štítů vyráběných na brněnském ČVUT, kde studuje jeho syn, rozeznává úsměvy pod rouškou při předávání zásilek. Jako profesionál je zvyklý nevnímat tolik emoce. Se synem spočítali, že spotřebovali na výrobu zatím celkem 8 kilometrů tkalounu (i ušitého) a přes 20 kilometrů nití.