Na dveřích budovy nádraží visí jen cedule s nápisem STÁVKA a dvěma vysvětlujícími větami. Uvnitř haly, jindy plné lidského švitoření a monotónního hlášení o příjezdech vlaků, je nepřirozené ticho. Hlasy se ozývají jen z trafiky, kde prodavačka s jedinou zákaznicí počítají, za kolik let se dostanou do důchodu.

Na peróně se na lavičkách vystavili dva muži, kteří nádraží evidentně obývají běžně a stávka se jim vysloveně zamlouvá. „Jen kdyby tak chtěli stávkovat pořád. Je tu klid a nikdo nevotravuje,“ potáhl jeden z nich z cigarety, což by si za plného provozu dovolil jen stěží.

Po vlacích či železničářích ani stopy.

Zato plno jich je o dva kilometry dál na golfovém hřišti. Na některých je na první pohled poznat, že se nejedná o profesionální sportovce. Nic proti kulatým postavám, ale i řadu přihlížejících novinářů fascinovaly některé oblečky, jejichž kalhotová část notně evokuje nádražáckou ústroj. „Ne, to ti nepřipomíná nádražácký kalhoty, to JSOU nádražácký kalhoty,“ potvrdil mi mé podezření jeden z kolegů.

Na vysvětlenou: na poděbradském golfovém hřišti se koná mistrovství světa železničářů v golfu a jako na potvoru to vyšlo zrovna na den jejich stávky.

Nás nefoťte

Ačkoliv se turnaje účastní patnáct národních týmů, startér hovoří na všechny skupiny výlučně německy. „Schöne Spiel, meine Herren,“ popřeje po prvních odpalech usmívajícím se hráčům, kteří daleko častěji než golfovou hůl poplácavají výhybku. A jelikož nemají žádné nosiče holí, drapnou své vozíky a vydají se do různých stran podle směru vlastního odpalu.

S kolegou fotografem jsme jim chtěli nadběhnout u jedné z jamek a čekáme na blížící se skupinku. Když oba vytáhneme foťáky a chystáme se mačkat spouště, přicházející golfisté si nás všimnou a začnou mohutně gestikulovat a česky volat: „Néééé, nás nefoťte, my nejsme odboráři, my tu jen normálně hrajeme golf. Pak by nás někdo v novinách poznal a zmlátil nás,“ pokřikují, usmívají se a evidetně vědí, jak lidé na golfový turnaj železničářů v době stávky reagují.

Tak to balíme. Naposledy si u prvního odpalu poslechneme Schőne Spiel, míčky šustící ve větvoví stromů a jedeme hledat odstavené vlaky. Ke golfovému hřišti kupodivu žádná trať nevede…

Jedenáct dopoledne.

Dneska chodí jen ti věrní, říká trafikantka

Alina Pavlů už nějaký čas obsluhuje zákazníky trafiky v hale poděbradského nádraží. Včera měla nezvykle klidný den. Kolem deváté ranní si povídala s jedinou návštěvnící.

Dobrý den, dneska asi velký frmol není, že?
To víte, většinou sem chodí lidé, kteří cestují vlakem. Dneska chodí jen ti věrní zákazníci, kteří nikam necestují.

Dá se to nějak porovnat? O kolik lidí dneska přišlo méně než v jiných běžných dnech?
To je jednoduché. Jindy mívám touto dobou (9 hodin dopoledne – pozn. aut.) tržbu tak asi sedm nebo osm tisíc. Teď mám s bídou dva tisíce.

A co si o stávce myslíte? Souhlasíte s ní?
Víte, já nesouhlasím ani s těmi, ani s těmi druhými. Na jednu stranu vláda dělá špatné zákony a nějak se jí to musí dát najevo. Ale nevím, jestli zrovna až takhle radikálně. Na druhou stranu České dráhy mají také obrovské rezervy. Vím, kolik času jejich zaměstnanci promrhají pitím kávy a koukáním na televizi. Takže by se taky měli podívat sami na sebe.