„Život může být dlouhý, ale je křehký a je to boj. Nejdůležitější je přežít tu dlouhou cestu. Dodnes nevím, jak jsem to dokázala.“ Slova paní Sokun, která dnes může předávat dál v Poděbradech, kam se díky své houževnatosti, mamince, štěstí a manželovi dostala. Ušla ale do té doby dlouhou cestu z válečné Kambodže druhé poloviny osmdesátých let, kde přišla o otce a některé sourozence, přežila podmínky koncetračního tábora i útěk džunglí, aby se postupně vrátila do života, vystudovala, našla životní lásku a založila rodinu.

Říkáte, že bageta od vojáka pro vás byla jako zázrak. V džungli při útěku za svobodou jste jedli, co jste našli. Naznačila jste, že ještě v komunistické vesnici jste žádné vlastní jídlo také neměli.
Ve vesnici byla velká jídelna, kde jsme dostávali jídlo jednou denně. Byl to oběd. Dali nám misku z poloviny kokosového ořechu s vývarem s pár zrnky rýže. Tlustá kuchařka jedla maso i většinu rýže. 'Tady máte ty vaše stříbrné příbory!' Ještě nás, lidi z města, soudruzi ponižovali. Ale my nesměli nic říct, jen pokorně poděkovat.

Po setkání s vietnamskými vojáky jste se už konečně dostali s maminkou do města. Jaké byli začátky zpět v civilizaci?
Začínali jsme od nuly. Maminka neměla peníze. Z polorozbořených domů se znovu stavěla obydlí svépomocí. Snažili jsme se dát dohromady střechu ze dřeva, které jsme našli. Poprosili jsme chlapy o pomoc a vypomáhali si vzájemně. Maminka uměla šít, tak pracovala jako švadlena. Za zbudování střechy pracovníkům spravila kalhoty, trička. Začínali jsme směnným obchodem, jako domorodci. Maminka vyměnila zlato za jehly. Pak jsme sháněli nitě. Všechno to mělo pro nás cenu diamantů, nic nebylo k dostání. Knoflíky jsme vyráběli z plastů, z čeho se dalo.

Takže vás maminka začala živit.
Ano. Vše se měnilo za zlato, za rýži, až maminka sehnala šicí stroj. Zvládla víc práce, získala víc zlata a začala myslet na budoucnost. Potom koupila pět šicích strojů a zaměstnala dívky, které naučila šít. Já do té doby ještě dva roky pěstovala rýži. A chodila jsem do školy. Místo pěstování rýže jsem začala také podnikat. Prodávala jsem různé věci, potraviny, třeba bonbóny, čaj nebo sušenky, které jsem vyměnila za rýži.

Kolik vám bylo let, když jste se takto osamostatnila?
To už jsem se blížila k plnoletosti. V podnikavosti jsem byla po mamince. Sestra to neuměla. Bydleli jsme stále pohromadě, je u nás zvykem bydlet až do svatby pod jednou střechou. Já jsem vysledovala, co se lidem líbí a co shánějí. Prodejem jídla jsem získala hodně zlata a začala nakupovat a nabízet látky. Ty vozili z Thajska a Vietnamu. Prodávala jsem všechno, boty, šaty.

Začínám být zvědavá, jak a kdy jste odešla do Čech.
Já jsem měla zlomené srdce tím, co jsem prožila, a toužila jsem poznat svět a říct mu, co zlého se také děje na té naší zeměkouli. Ukázat lidem na její druhé straně, co se stalo u nás a zároveň poznat, jak žijí lidé jinde. Jsme stejní nebo odlišní? Maminka chtěla, abych studovala, tak jsem po maturitě začala studovat na zdravotní sestru. Studovala jsem při podnikání čtyři roky.

A vaši zbylí sourozenci?
Sestra šla také studovat a bratr odjel studovat na Ukrajinu. Stal se tam z něj lékař. Druhý bratr studoval v Německu. Dobře studovali u nás, takže měli možnost vycestovat a nemuseli se tolik starat o finanční situaci. Maminka nás přiměla studovat a do smrti před námi utajila, že celý život neuměla číst ani psát. Dozvěděli jsme se to až po válce. Přitom byla maminka strašně chytrá, jenže babička byla vdova a měla strach, že jí krásná a gramotná dcera odejde z domova. Maminka měla světlou pleť, což je u nás vzácné, a krásné kudrnaté vlasy. Maminka chtěla být učitelka, ale babička jí držela doma před školou i muži. Tak se naučila sama doma šít.

Ale maminka se přeci vdala. Jak se to tedy stalo?
Bylo to vlastně díky problému s pozemkem u soudu. Můj budoucí tatínek jí jako právník pomohl a ona mu neměla čím zaplatit, tak mu nabídla dceru. Tatínek byl starší o dvanáct let a tmavší pleti a maminka plakala, že si ho nevezme. Ale když se setkali, zamilovali se. Tatínek byl strašně hodný a moudrý. Byl právník, jak říkáte dobrá partie. U nás je právník vnímán stejně jako lékař, meteorolog nebo politik, jako zaměstnání, které je potřeba a je významné.

Ale to jsme odbočili, i když k zajímavým souvislostem. Jak pokračoval váš osobní příběh?
Po dokončení školy jsem nastoupila jako sestra do nemocnice, kde jsem pracovala deset let. Tam jsem poznala manžela, který tam pracoval dva roky.

Takže to byla vaše první láska?
Ne, ta přišla ještě před manželem. Víte, já jsem byla docela tvrdohlavá a opatrná dívka, bála jsem se zklamání. Muži o mě měli zájem, ale když se mi nelíbili skutečně, radši jsem je odmítala, aby nebyli zklamaní potom oni. Do jednoho jsem se ale zamilovala. Byl to lékař, zubař. Studoval s bratrem na Ukrajině. Byl pohledný se světlou pletí, ale já nebyla hezká, tak jsem držela zpátky. První oslovil on mě. Pracovali jsme ve stejné budově a jen jsme se zdravili. On za mnou začal chodit a povídali jsme si, než jsme si řekli své sympatie. Ale byla jsem opatrná. Jen mi vadilo, že se kolem něj točily mladé holky a já už byla starší. Až řekl, že mě miluje. Nechala jsem si to pro sebe, protože říkat to kamarádkám, není jistota.

Vzali jste se?
Seznámil mě se svými rodiči. Líbila jsem se jim, jako sympatická, milá, ale vadilo jim, že jsem hubená. Vy se smějete, ale to byl závažný problém.

U nás to není úplně pochopitelné, někdy je to naopak, ale jiný kraj, jiný mrav.
Byla jsem hubená, ne z moc bohaté rodiny a maminka byla vdova. Oni zkrátka mysleli na majetek, což je u nás zvykem. Bránila jsem se, že mám zaměstnání a jsme na podobné úrovni. Jenže jeho rodiče mu domluvili sňatek s dívkou z bohaté rodiny. Mrzelo nás to oba, ale poslechl rodiče.

Byla jste opatrná, bála se zklamání a ono přesto přišlo.
Celý svět byl najednou vzhůru nohama. Lidé v nemocnici mě politovali, ale já jsem nikdy neplakala. Já byla tak zamilovaná a zklamaná, ale nedovolím, aby moje slzy kapaly do země. Nevím, proč jsem taková. Bolelo to, ale přesto jsem chodila denně do práce. Museli jsme se vídat a říkali si Ahoj. Po roce přišel ukázat první dítě a pak se ukázalo, že není šťastný. Rodina ho donutila k sňatku a nedopadlo to dobře. A chtěl se vrátit zpět ke mně, ale já měla svoji hrdost. Chtěl se dát rozvést, že si mě veme zpátky. Ale já řekla Ne. Když něco vyplivnu na zem, nemohu to zpátky spolknout. Přemlouval mě, ale já už se s tím vyrovnala a nedokázala to vzít zpátky. Dokonce si mě pozvala ředitelka nemocnice a přesvědčovala mě, abych si ho vzala. Že je to dobrá partie a já už nejsem nejmladší.

Neměla jste snadné rozhodování.
To bych radši zemřela jako panna. Takový člověk by mě v budoucnu nechránil. Tak mi ředitelka popřála hodně štěstí. Toho doktora jsem potom potkala až na ambasádě, když zařizoval dětem víza do Francie, kam je poslal. Já si vyřizovala vízum do Čech.

Jak jste se poznala s vaším budoucím českým manželem?
Předtím mě ještě žádalo o ruku několik mužů, některý mě chtěl i jako druhou ženu. U nás je povolené mnohoženství. Ženy mají být spolu kamarádky, hlavně se nehádat a muž se o ně ve všem postará. Ten nápadník byl zaměstnanec velvyslanectví v Německu. Já ale nehledala nezasloužený majetek. Po něm o mě stál ještě jeden muž, který pracoval v zahraničí, byl ale rozvedený a měl tři děti. Ale já jsem cítila, že se o ně nemohu dobře postarat.

To byla ještě dlouhá cesta, než jste poznala manžela.
Potkala jsem před ním ještě jednoho mladíka. Chodil do nemocnice za sestrou na návštěvy. Tam jsme se poznali. U nás je zvykem, že muž přinese ženě místo květiny rovnou dáreček. Zlatý. Takže mi přinesl zlato, ale já jsem ho odmítla. Kamarádka mi řekla, abych si to vzala, užila si s ním a pak ho nechala být. Ale já jsem nechtěla ubližovat. Jenže ten kluk byl úplně nemocný. Pořád za mnou chodil, až jsem dostala strach. Nemohla jsem mu to vysvětlit. Pak se objevil manžel. Nastoupil u nás v nemocnici.

Zase v té samé nemocnici? Tam by se dal natáčet seriál.
To ano, už jen podle mého příběhu. Prožila jsem těžký život a snažila se nikomu neublížit. Věřím, že se mi to vrátí. A náhoda mi přinesla manžela. Prý si chtěl najít ženu v Kambodži a dva roky mě sledoval a ptal se na mě. Dozvěděl se o mém zklamání a poradili mu, aby nejdřív požádal mé rodiče, až potom mě. Můj bratr i sestra pracovali také v nemocnici. Bratr za mnou jednou přišel s tím, že ho byl pan doktor požádat o mou ruku. A co na to říkám. Jen jsme se zdravili a já mu předávala do laboratoře odběry krve. A kolegyně si všimly, že výsledky dává jen mě. Srdce mi říkalo, že se mi líbí on i jeho charakter.

Jak dopadla žádost o ruku?
Mamince byl sympatický, ale nezdálo se jí, že pochází z tak daleké země. Když bych s ním odešla, už mě neuvidí. Mě to bylo líto, ale cítila jsem osudovou zamilovanost a byl to paradox, že jsem nenašla muže ze své země, ale z tak daleké.

Nakonec jste s ním odešla.
On chtěl v Kambodži zůstat, ale končila mu pracovní smlouva a neměl už povolení k pobytu. Maminka mu nakonec dala mojí ruku s podmínkou, že až si mě odvede do Československa, nesmí mi ubližovat, musí se postarat o naše děti a má mi umožnit další studium. A manžel přísahal. O ruku maminku žádal za asistence kamaráda, který byl Slovák, humanitární pracovník a uměl dobře khmérsky. Takže tlumočil. (smích)

To jste měla kuriózní žádost o ruku.
Je zvykem přinést při tom něco vzácného. A pro nás je vzácné třeba evropské ovoce. Takže manžel přinesl jablka a hrušky, hroznové víno. Maminka nakonec souhlasila.

Takže svatba byla v Kambodži. Jakou jste měli svatbu?
Měli jsme tradiční kambodžskou svatbu. On chtěl nejdřív evropskou svatbu v kostele, ale maminka trvala na místních zvycích. Takže jsme měli dvoudenní svatbu, podle našich zvyků. V červenci jsme se vzali a v listopadu jsme odletěli do Čech. Bylo to po vaší revoluci v roce 1993.

Jak jste se učila česky? Bylo to hodně těžké?
Naštěstí jsem se učila rychle. Hned po příjezdu mi manžel sehnal soukromou učitelku, paní profesorku Kočovou, která učila zahraniční studenty na poděbradské koleji. Učila mě asi osm měsíců, pak jsem porodila a nebyl čas. Hodně jsem ale odposlouchala v praktickém životě. Poslouchala jsem v obchodě. Odkoukala jsem třeba názvy masa, která jsem před tím vůbec neznala. S gramatikou je to horší. Po příletu jsem manželovu matku pozdravila khmérsky. (smích)

Jaký byl pro vás život v nové zemi?
Přišli jsme rovnou do Poděbrad, kde jsem porodila syna Šimona a hledala práci jako zdravotní sestra, ale nenašla. Také proto jsem se nemohla zdokonalovat v češtině. Nakonec jsem pracovala všelijak, uklízela jsem, než jsem našla masáže. Nastoupila jsem jako zdravotnice u hydrocolon. Pak mi vedoucí salonu nabídla pracovat jako masérka, ale já se styděla. Nakonec jsem šla na kurz.

Vy ale máte masírování v krvi, ne?
U nás doma v Kambodži umí v rodině každý masírovat, je to zvykem. Například skleněné baňky na tradiční metodu čínské medicíny, tak zvané baňkování, máme doma, jako nádobí v kredenci. Dělala jsem thajské, indické masáže, mikromasáže, masáže chodidel, lamfatické i běžné. Rychle jsem se učila a přidala jsem k dovednostem navíc své působení, energii. Stále hledám nové zkušenosti a možnosti.

Dnes ale máte vlastní salon. Je to tím, že máte zkrátka podnikání v krvi?
Vystřídala jsem dva salony, než jsem dospěla k rozhodnutí, že to není ono, že to chci dělat podle sebe. A také jsem chtěla ukázat, že to jde. Podívejte se, co mám za sebou a přesto co mohu dokázat. Proto říkám lidem, nebuďte zklamaní, neztrácejte naději, máte pořád času dost. Já jsem dokázala přežít v mé zemi a začít znovu žít v cizí zemi. Nesmíte se vzdávat. Důležité je, vážit si sami sebe i druhých. Když je člověk poctivý, vrátí se mu to. A nespěchat, tím jen ztrácíte. Trpělivost a důvěra v sebe a hrdost je cesta k úspěchu kdekoliv.

Máte mnoho zkušeností. Co byste lidem ještě poradila v dnešním vystresovaném světě?
Udržujte vztahy v dobrém. Pokud se s někým neshodnu, nehádat se, jen přerušit spolupráci, říct si, že jsme každý jiný, máme rozdílné představy a rozejít se vždy v dobrém. Potom si v sobě nehromadíte zbytečně stres. Radši odstoupím. Důležité je být v klidu a materiální stránka za vámi přijde, až když jste šťastný. Čím je to, když má někdo hodně peněz a je nespokojený?

Tan – Shithikun Janáková

U nás jí říkají Sokun. Narodila se 1. ledna 1962 v našem znamení Kozoroha a asijském znamení Psa. Po válce se naučila číst a psát a vystudovala na zdravotní sestru. V nemocnici, kde dlouhá léta pracovala, potkala svého českého manžela, který tam pracoval jako lékař. V devadesátém třetím roce přišla s manželem do České republiky a přímo do Poděbrad. Sokun tady porodila syna Šimona a nenašla práci ve zdravotnictví. Takže uklízela, než našla práci v salonu krásy a začala masírovat. Masáž je v kambodžské rodině běžná dovednost. Dnes má vlastní masážní salon, kde předává svou energii a životní zkušenost.