Fyzické postižení. Lehká mentální retardace. Téměř žádné vzdělání. To jsou nejčastější překážky v zaměstnatelnosti lidí. Ladislav Dytrych mezi ně patří. Žije v chráněném bydlení v Bylanech. Od 15. listopadu loňského roku pracuje na obecním úřadu v Chrášťanech.

Co je náplní jeho práce?


„Třídíme plasty a následně je lisujeme. Na tomto pracovišti se mi líbí a jsem zde velice spokojený. S nezájmem zaměstnavatelů jsem se do současnosti nesetkal,“ konstatoval Ladislav Dytrych, který pracuje ve všedních dnech od sedmi do dvanácti hodin. „Láďa samozřejmě pracuje pod vedením předáka. Plánujeme s ním do budoucna i spolupráci v terénu, kde by například vyhrabával listí v parku a podobně,“ uvedl starosta Chrášťan Karel Mukařovský.
Ten je podle ředitelky chráněného bydlení Ivety Blažkové velice vstřícný člověk. „Přes takové zaměstnavatele vede cesta vpřed. Naši klienti nejčastěji zaujímají pozice pomocníků. Handicapovaným lidem musíme dát šanci,“ vylíčila Iveta Blažková.


Ladislav Dytrych pracuje za 48 korun na hodinu. „Vláďa je člověk s mentálním postižením. Pracuje pod dohledem, protože vzhledem k postižení nedokáže posoudit některé pracovní povinnosti a zadané úkoly,“ nastínila ředitelka chráněného bydlení. Podle jejího vyjádření si již v minulosti způsobil finanční problémy, jejichž následky nebyl schopen sám řešit.

Zkušenosti ředitele Handicapcentra Srdce v Poděbradech Michala Šmída

V naší chráněné dílně pracuje 17 lidí se zdravotním postižením, kteří opravdu mají chuť pracovat a aktivně psát příběh svého života. Než však vybereme ze seznamů tyto lidi, oslovujeme mnohonásobně víc nezaměstnaných. Není výjimkou, že pokládáme telefon s pocitem, že daného nabídkou práce obtěžujeme. Poznal jsem však i odvrácenou stranu mince, kdy mě oslovují nezaměstnaní lidé se zdravotním postižením a nezajímají se o druh práce a pracovní podmínky, ale jde jim pouze o potvrzení pro úřad práce. Občas slýchám názor přímo z prostředí zdravotně postižených, že u mnoha sociálně vyloučených skupin plní stát medvědí službu tím, že systém sociálních podpor je příliš štědrý a demotivuje tím poživatele státní sociální podpory k aktivnímu přístupu k zaměstnání. Logicky si tedy pokládám otázku, zda by nebylo paradoxně výchovné a integrační ze strany státu ubrat na přímé finanční podpoře. Tím by se otevřel prostor k přemýšlení, kdy se člověku vyplatí přehodnotit vlastní postoj k zaměstnání a k životu.

Několik zajímavých čísel z Národní rady osob se zdravotním postižením:

– na konci února 2008 bylo na Nymbursku 515 nezaměstnaných zdravotně postižených, z toho 302 žen
– v roce 2007 měla 1/3 lidí se zdravotním postižením stálé zaměstnání
– z počtu nezaměstnaných je plných 19 % lidí se zdravotním postižením
– více jak pětina lidí se zdravotním postižením si myslí, že by zabírali svým zaměstnáním místo zdravým