Etapa 2. – O těch, co mají dráty, o zmatku ve sprchách, o škole smlouvání, o nových vůních a chutích, nepřejídání se.

První den v Maroku trvá o dvě hodiny déle. Máme tak dost času na první instrukce k orienatci v místních zvycích a návycích. Pokud není na tureckém záchodě koš na použitý papír, házíme ho do levého zadního rohu místnosti. Není radno jíst zpočátku zeleninu, kterou omývají v místní vodě, kterou raději nepijeme kvůli téměř jistým střevním potížím. Na to slyší téměř každý. Zároveň se nedoporučuje přejídání. Ze stejného důvodu. Na to už slyšíme méně.

K tomuto tématu má několik členů expedice velice barvitou a rychlou zkušenost, včetně mě. Ale o tom až později. Další z místních pravidel můžeme sledovat cestou přímo z autobusu. V silničním provozu se pohybují všemožně sestavená vozidla, naložená několik metrů do výšky, známá z fotografií, která pro pobavení kolují našimi e–maily. Je dobré si uvědomit pravidlo marocké silniční džungle: větší a hlučnější má vždy přednost !

Funguje dokonale. Troubí se, ale nebourá. Na klikatých silničkách za městem do kopce míjíme a vyhýbáme se několika havarovaným autům, jedno vyklopilo náklad dolů ze svahu. Zkrátka zapršelo a technické kontroly nemají železnou pravidelnost.

Kdo má dráty

Směřujeme na jih. Při průjezdu vesničkami podél serpentýn jsem si vzpomněla na knihu marockého autora Šukrího Nahý chleba. Chudoba, kterou spisovatel, gramotný až v dospělosti, popisoval, tady byla skutečností.

Pokud měli postavený omítnutý dům, většinou z jeho rovné střechy trčely nahoru dráty. „V Maroku oficiálně platí, že z nedokončené stavby se neplatí daně. Proto ty čnící dráty nebo i kousek zdiva, jako názak pokračování. Mnoho z domů se ale žádného dostavění nikdy nedočká,“ vysvětlil nám vedoucí expedice. Kdo nemá dráty, dává zkrátka najevo, že na to má.

Jaké to je, být skutečně namydlený

Rozbíjíme stany v kempu v asi 660 metrech nad mořem. Je nejvyšší čas na sprchu. Čeští muži a ženy rozpačitě nakukují do sprch napravo a nalevo chodby, značení žádné.

Zaujímám první vlevo, soudím, že hledat dámské, je to asi jedno. Svršky zachycuji, kde se dá, marně šátrám po háčku. Přestože venku svítí sluníčko, sprcha je ledová. Proud vody mi na pár sekund nedovolil se nadechnout. Ještě netuším, že tak smrtelně osvěžující sprchu si dám během cesty pokaždé, až na jednu.

„Teď už vím, co to znamená, být namydlený,“ usmívá se rozpačitě můj taťka zpět u stanu. Poté, co se ve sprše celý namydlil, netekla voda. Smáli jsme se oba při jeho popisu přebíhání přes chodbičku ze sprchy do sprchy.

More biger

V křivolakých uličkách horského městečka se proplétáme mezi obchůdky s oblečením, kořením, kůžemi i dobrotami. Ti znalí se zastavují na malé občerstevní, kterému prý nejde odolat. Tradiční polévka harera je voňavá a chutná. Nic podobného jsem v životě nejedla. Zcela jiná rajská.

Nezbytné je smlouvat. Vysprchovaní členové výpravy včetně mého tatínka touží po typickém berberském (původní obyvatelé Maroka) obleku džalabě. Dlouhý hábit s kapucí tady prodávají v každém třetím obchůdku. Po rouchu z různých materiálů se nejvíce rozhlíží dva, co do objemu nejmužnější, z nás.

Karel v čele spolu s bereberským přítelem Hamudem, který překládá, dávají pokyny prvnímu prodejci. Džalaby jsou buď malé nebo nesedí barevně. U třetího obchodu už osmělím oprášit angličtinu, atmosféra mě strhuje a zapojuji se do obchodu. Smlouvám kolegyni krásnou dámskou džalabu.

Další už bude pro taťku. V místní zkomolené obchodní angličtině žádáme „more biger“. Asi v osmém obchodě už na všechny padá trochu únava. Ženská nákupní vitalita se vě mně probouzí a triumfuji. Džalaba sedí barvou i velikostí. Smlouvám z 900 na 500 dirhamů. Když obchodník nechce prodat, odcházíme. A je naše.