Etapa 9. – O zkamenělích očích trilobitích, o skočné jízdě džípy, o písečné bouři.

Sobota 23. dubna 2011. Otlačeným krokem ze sedla na velbloudech a s brnícíma nohama se přesouváme na snídani v hotelu. Čeká nás nalodění do džípů, které nás budou následující dny vozit od naleziště zkamenělin k nalezišti. Za našimi džípy se v poušti jen zaprášilo. Zkušený řidič zvládá terén a když jde do tuhého, zpívá si asi modlitby. Narozdíl od nás, kteří bez pásů občas narazíme hlavou do stropu auta. Došlo i na naraženou kostrč, musíme být víc ve střehu.

Zkamenělé oči trilobití

V širé planině Sahary zastavujeme u prvního naleziště. Lezu nevěřícně po kopci kamenů a zmocňuje se mě pocit vzrušení před nalezením pokladu, který znám z dětství. S časem má vášeň opadla. S několika kamínky jdu za odborníkem. Trilobití hlavička se složenýma očima je prý slušný úlovek. To mě uklidňuje. Přeci jen nějaké úlovky i bez geologického kladívka.

Následující zastávka mě fascinuje zkamenělinami dinosauřích kostí ve skalách, které jsou lépe vidět, když je místní polijí vodou. Dojem z muzea pod širým nebem mi trochu kazí jen dotěrní dětští prodejci drobností, kteří už na turisty dělají zkušeně organizované nálety.

Skupinka prodejců zkamenělin se záhadně vynořila téměř kdekoli v poušti, kde jsme zastavili. Když jsem poté viděla, v jakých podmínkách lidé na Sahaře žijí a s jakými výkyvy počasí se musí v těchto podmínkách vypořádat, přestala jsem se divit. Jsou tu zkrátka doma.

Do dvou hodin je tu bouře

Trochu lépe na tom jsou obyvatelé vesnice, kde nám předvedli místní folklórní hudbu a tance. Někteří evropští odvážlivci vstali od marockého čaje a oříšků a vrhli se do víru tance. Jiní si zakoupili cd místní skupiny.

Dnešní cíl cesty leží asi tři sta metrů od alžírské hranice. Je jím naleziště dinosauřích kostí v bývalé deltě řeky. Jízda černou Saharou připravila náš 30 až 40 let starý džíp o cosi z podvozku. Řidič zvážněl a začal zpívat. Přelet duny nás zavřel do sedaček.

Před stavěním stanů u skály nás vedoucí Karel varuje před bouří. „Do dvou hodin je tady silný vítr, zatěžkejte si stany kameny,“ řekl nedramaticky pod slunečnou oblohou. Poslechli jsme pokynů a šli hledat dinosauří kosti se svačinou v ruce.

Už jsme se s architektkou Janou chystaly uspořádat večerní melounový piknik, když se během minuty zatáhla obloha a vzápětí se zvedl vítr. Ve chvíli není vidět na dva metry, ale to už se blížím ke stanu. Ležíme s tátou na podlaze stanu, sledujeme, jak si vítr hraje s jeho stěnami a čekáme, kdy nás to odnese na skálu.

Ráno je slunečné, s úlevou snídáme velbloudí maso v olivovém oleji, marocký chléb a dojde i na meloun.