Etapa 7. – O sněhu v Africe, o záhadném vetřelci v mém kufru, o Berberovi – light, o chovu belharzií, o bráně do Sahary.

Opouštíme cedrový les a míříme do města Erfoudu a dál na Saharu. Už vím, že v autobusu sedí kromě novinářky a archeologů či geologů také zahradní architektka, zdravotní bratr, zdravotní sestra na ARU, čajovnice, účetní na ministerstvu nebo ředitelka umělecké školy.

Všichni bez rozdílu najednou zíráme z oken, za nimiž chumelí. Bílá smršť nad zelenými pastvinami působí až snově. Ale je skutečný pátek 22. dubna 2011, 7.20 hodin, pohybujeme se v 2090 metrech nad mořem a vzduch má 5 stupňů Celsia. Poslední ochlazení před pouští, ještě si neuvědomuji, že v tentýž den budu ráda za stín.

Přítulná belharzie

Fotografická pauza tentokrát zachycuje pohoří Vysoký Atlas. Klikatou horskou silnicí se blížíme k Tunelu legionářů, snad prý jedinému v Maroku. Při pohledu na řeku pod námi nás vedoucí Karel varuje před organizmem zvaným belharzie. Má se vyskytovat ve vodách převážně stojatých a v některých oblastech. Člověka napadá přes kůži a poškozuje ledviny. Místní už ji často mají, vodu používají ke všem potřebám. Takže nelézt do každé vody po cestě.

Načež student zemědělské školy v Poděbradech Jára okamžitě ohlásí, že si jich pár ochočí a odveze si je domů. Během cesty se mu to skutečně podaří a průběžně mě informuje o úspěších, kterých s potvůrkami dosáhl. A že je naučil pěkné kousky. Před návratem domů je nakonec vypustí zpět do volné přírody.

Pivo můžu, jsem Berber – light

Tunel legionářů si procházíme pěšky. Potkáváme se s partičkou českých motorkářů, jeden z nich má na stroji jméno Pavel. Od dotyku domova zpět do Maroka.

Prodejci nejrůznějších drobností, ale i místního medu, potkáte i v nejméně pravděpodobných místech jejich výskytu. Muž nám nabízí zvířátka spletená z rákosu. Řidič ho obdaruje ze zásoby propisek a Berber vyhandluje také plechovku coly.

Jakmile postřehne, že pijeme také pivo, neváhá se pustit do obchodu pivo za colu. Přestože by mu měl být alkohol zapovězen. „I'm Berber light!“ ujišťuje řidiče. Každý svého života a víry strůjcem.

Velbloudy k nezaplacení

Alespoň jsem doufala, že pro Ali Babu k nezaplacení jsem. Nápadník se vynořil na zastávce u brány do Sahary. Čerpali jsme síly do moře písku na příjemné zastávce na čaj a berberskou omeletu, která je připravena s cibulkou, kterou v Čechách neochutnáte. Můj otec – Ali Baba – byl spokojený s jídlem, já zase s novým šátkem do pouště.

Prodejce se k nám ale stále vracel, až nakonec začal nabízet velbloudy. Nabídl rovnou stovku. To ale nemohl tušit, že o týden později neuspěl Maročan u mého otce ani s dvojnásobkem.

Zakoupené pohledy pečlivě uschovám a postupně napíšu, v poušti teď několik dní nepotkám poštovní schránku.

Mé myší prvenství

Zastavujeme před hotely, máme čas na sprchu, převlečení, sbalení si pár věcí, tedy my, kteří odjíždíme do pouště. Nejprve na noc na velbloudech, druhý den džípy k nalezištím zkamenělin.

V jemném písku na zemi otevírám kufr a první překvapení leží hned navrchu. Suchá kulička, velká asi jako rafaello, které to řekne za vás, ke mně promluvila jasně: něco bylo v mém kufru. Nebo ještě je?

Pod zraky prvních zvědavců odkrývám vrstvy oblečení. Sypou se z nich drobné černé bobečky. Vybíhá škvor. To je vše, žádné drama s potvorou se nekoná. Až na díru v kalhotech přes celý zadek a další prokousané oblečení. To nemohl být škvor!

Mé prádlo si v této chvíli prohlíží už slušné obecenstvo. Vedoucí Karel usoudil, že to byla myš v cedrovém lese, která ještě stačila ráno utéct. V každém případě je to v historii jeho zájezdů první myš. Do té doby jim škodili jen makaci nebo psi.