Když jsem v neděli krátce po poledni vstupoval do areálu poděbradského Jezera, vzpomněl jsem si na slova Josefa Šebánka 
z úvodu prvního dílu Homolkových, jen co dorazili do lesa: „Podívej, jak je tady krásně. Já bych sem ty lidi nahnal všechny. A povinně!"

Měl jsem pocit, že na Jezero opravdu někdo všechny ty lidi nahnal. A povinně. Národ poděbradský se zkrátka vyhrnul k vodě.

Zabrat místo pro deky čtyřem lidem u sebe (dorazil jsem se švagrem, sestrou a malou neteří) bylo obtížné, ale ne nemožné. Na první pohled vypadalo všechno báječně: lidé se na sebe usmívali, byli milí a ohleduplní. Co mě velmi mile překvapilo, byla u nás ne vždy viděná tolerance mezi dětmi jiných původů. Kousek od břehu dovádělo několik romských rodin, mezi nimi se proplétali vietnamské děti 
s nafukovacím balónem a občas různě „namixované" skupinky stavěly hrady z písku na břehu.

Ukazatel na břehu hlásil teplotu vzduchu 31 stupňů, teplotu vody 25. Což jsem si osobně vyzkoušel a voda byla skutečně na hranici toho, kdy vás ještě osvěží a když už se jen necháte unášet teplými vlnkami a představami o tropické vodě kolem afrického pobřeží. Ačkoliv několik návštěvníků hledělo podezíravě na čistotu vody, dál od břehu se zdála vskutku čistá. U břehu byla pochopitelně zakalená stále běhajícími dětmi nabírajícími písek na své monumentální stavby.

Nová velká skluzavka byla v obležení, stále na ní jezdily skupinky dětí, někdy i rodičů s menšími caparty. Netvořily se však žádné fronty. Zábava je to výborná, také jsem si sjel a před koncem mi lehce zatrnulo, když se rychlost jízdy rapidně zvýšila a vzápětí jsem na hladině vytvořil malou tsunami…

Na toaletách mě neuvítal obvyklý zápach těchto zařízení, ovšem rozházené použité papírové ubrousky byly na podlaze skoro všude. Jinak docela čisto, ovšem před dámskými toaletami co chvíli stála fronta se zkříženýma nohama.

Přání mojí neteře ohledně toho, že by si dala „řízeček", mě nasměřovalo k jednomu ze tří občerstvení. Tady bohužel musím použít slovo katastrofa. Stál jsem necelou hodinu 
v asi osmimístné frontě 
u stánku U modré štiky na pomezí klasické a nudistické pláže. A lidi se tu na sebe neusmívali, naopak nadávali jako špačci. „Jsem tu v Poděbradech na Jezeře poprvé a naposledy. Tohle jsem ještě neviděl a nezažil," stěžoval si čtyřicátník, který čekal na pivo už přes půl hodiny. Když na něj došla řada, koupil si pro jistotu rovnou tři.

Já jsem se zhruba po té hodince dočkal řízečku s hranolkami pro malou neteř. Ovšem aniž bych řekl, že to chci pro malé dítě, porce byla skutečně dětská a to možná ještě přeháním. A řízek byl obalená krkovice, kterou jsem měl později sám co ukousat, protože tohle by malé dítě zkrátka pozřít nedovedlo. 
U ostatních občerstvení to bylo s frontami údajně podobné. „Jdu odvedle, tam se to už půl hodiny ani nehnulo. To je opravdu zoufalství," hlásila žena manželovi, která svůj boj o kus žvance vzdala. Muž statečně za mnou vystál svoji hodinku.

Po chvilkách rozčarování jsem se však vrátil do příjemné letní nálady. Malá neteř mě protáhla snad po všech místních atrakcích a prolézačkách ( a není jich málo, zkuste si to!). Taky předvedla, kde den předtím hrál na pódiu Fanánek. Místo konání festivalu Barvy léta bylo vzorně uklizené a čisté, po kapelách ke smutku malé Káji nebylo ani vidu, ani slechu.

A abych nezapomněl: funguje také půjčovna lodiček 
a šlapadel, která byla nedělní odpoledne využívána opravdu zhusta.

Sečteno a podtrženo: pokud si vezmete na poděbradské jezero občerstvení sebou, měli byste zažít příjemný letní den s pohodovým koupáním.