Psí útulek v Poděbradech vstupuje do chladného období roku s téměř plnou kapacitou, což není neobvyklé. Převážně velcí psi letos obývají téměř dvacet z dvaadvaceti kotců. Mezi nimi najdete i víceleté obyvatele útulku, kteří už zkrátka nejsou pro potencionální majitele tolik atraktivní. Jaký je v útulku zimní režim a jaké životní příběhy si psi a fenky vypráví za dlouhých podzimních večerů?

Hyperaktivní pejsci, kterým nestačí procházka, mohou nově řádit ještě ve výběhu. Ten má vysoké oplocení, aby i útěkáři zůstali, a boudu. „Plot je nahoře pod napětím, jako je běžné pro hospodářská zvířata, sama jsem si při chytání pejska sáhla a není to nic příjemného," smála se vedoucí ZKO Poděbrady Eva Benešová.

Ohradník zafunguje ale opravdu jen v krajních případech, psi jsou totiž motivováni hlavně pozitivně. Dobře vědí, že při odchodu z výběhu už na ně v kotci čeká nějaká dobrota a neváhají ani chvilku.

Útulek je od letoška vybavený zateplenými kotci. Přechod na zimní období řeší navíc dekami. Krátkosrstí pejsci je rádi uvítají a zahřejí se. Někteří uličníci nejsou zvyklí 
a co s takovou dekou? Rozškubat! A tak je v útulku o deky stále zájem. „Dokud není tak mínus pět stupňů, není to pro psy se zdravou, kvalitní srstí nic dramatického," vysvětlila zkušená chovatelka Eva Benešová.

Hlavně aby nezamrzala voda. To potom v útulku řeší namáčením granulí. Dokonce už zažili i velký mráz, kdy zamrzl samotný zdroj vody v útulku 
a vodu museli dovážet. Když chlupáči dostanou dvakrát denně pořádnou šlichtu, tedy dost rozmočené krmení, o další vodu už ani nestojí.

Podle paní Benešové vydrží pes v poděbradském útulku průměrně čtyři měsíce. Přes zimu ale není o odběr pejsků 
z útulku takový zájem.

Během patnácti let fungování útulku mají dobrou zkušenost se zájemci o psy z Prahy. Ti si cení, že se se psem mohou v Poděbradech seznámit a vzít ho na procházku, což v pražských útulcích není běžné, většinou ani možné.

FENKA ze sourozenců odhozených v lese na Královéměstecku v pytli zůstala v útulku poslední. Domov už málem získala v Libici nad Cidlinou, ale nepřijala ji psí spolubydlící. Čivava přestala žrát a štěně doma jí evidentně nedělalo dobře. Ze strachu o svého dlouhodobého mazlíčka museli majitelé fenku vrátit do útulku. Dvouměsíční fenečka tak opět čeká v Poděbradech na toho pravého páníčka.

Psí příběhy aneb jak jsem se sem dostal?

• „Jsem teriér a mám rád, když se něco děje. Tak jsem byl radostí bez sebe, když si mě vybrala rodina v poděbradském útulku a odvedli si mě domů. Nejenže jsem měl domov, ale lidičky se mi věnovali, možná je v útulku předem poučili, že bez pohybu nemohu být. Chodili jsme často ven na dlouhé procházky. Nevím, co jsem dělal špatně, ale asi po třech měsících to mou rodinu přestalo bavit. Já to doma nevydržel a taky mi to bylo trochu líto, 
a tak jsem se začal běhat vyvětrat sám. Mým páníčkům se to nelíbilo a šup se mnou zpátky do útulku."
• „Mě si odvedli dva starouškové a já jim byla vděčná. Bydlela jsem na malém dvorku, kde ale pořád kdákaly slepice. Časem jsem to v sobě prostě neudržela a začala je rdousit. Asi jim byly slepice milejší, než já, moc tomu nerozumím, ale vrátili mě zpátky za kámošema do útulku."
• „Já v útulku nikdy nebyl, nejsem na to stavěnej, ale panička si najednou pořídila lidský mládě. Já bych to zkousnul – samozřejně obrazně řečeno – jenže oni se asi báli. Jsem velký pes. Tak mě odložili, prý jen na tři měsíce. 
Jo, už jsem tady čtvrtý. Kdyby si mě nechali doma, aspoň bych si na to malé mohl zvykat. Takhle nevím, nevím."
• „Já v sobě nezapřu španělskou krev. Doma mě ve rvačkách podporovali, ale tady v Čechách jsem si pár psů podal a najednou jsem v útulku. Snažil jsem se vysvětlit, že špatně rozumím, ale nic platné. Vystřídal jsem už čtyři majitele. Až v poděbradském útulku zjistili, že mám španělský čip. Jsem bojový pes, ale tady jsem klidný. Sám nezaútočím, dokud mi nějaký chlupáč nevleze pod čumák. Jako naposledy ta sousedovic čivava… Jsem zpět."