Celé to vzniklo na vernisáži Všeobecné poděbradské výstavy. Bývalá kolegyně Olga Havránková, dnes manažerka EKO Gymnázia a vyučující předmět Média, mě požádala, zda bych nepřišel jejím svěřencům povyprávět na téma „Běžný den novináře".

S tím, že samozřejmě přidám nějaká moudra o formách článků, zajímavosti 
o nedávných konkrétních situacích a odpovím na dotazy, pokud to bude v mých silách.

Slovo dalo slovo a v pondělí odpoledne jsem se ocitl před partou středoškoláků, které bych už opravdu dětmi nenazval. Nejsem příliš trémař, ale vzhledem k tomu, že podobnou zkušenost mám pouze 
z před dvou let, kdy jsem si na Základní škole v Sadské vyzkoušel výuku češtiny ve dvou zkušebních hodinách, přece jen mě pohled do vyzývavých očí středoškoláků před hodinou trochu zneklidňoval.

To však opadlo hned na začátku hodiny. Celou svoji „přednášku" jsem dopoledne lehce řešil a konzultoval s kamarádkou a kolegyní z Kladenského deníku Danielou Řečínskou a ta mě inspirovala k následujícímu úvodnímu proslovu: „Když jsem dneska dopoledne hovořil o této hodině s kamarádkou, tak mi poradila, abych vám v rámci tématu „Běžný den novináře" pustil Reportáž psanou na oprátce. Ale ten film nemám 
a navíc nepředpokládám, že byste si se mnou chtěli povídat o Fučíkovi…"

Dobrý, několik párů oči zaparkovalo pohledem na mé postavě a to mi stačilo k přesvědčení, že mě třeba někdo opravdu bude poslouchat.

Nebudu tu popisovat, jak jsem líčil každoranní porady, odpolední trable se zlomem při nečekaných nehodách či noční výjezdy k velkým požárům.

Dostal jsem se na chvíli do fáze, kterou popsal jiný kolega tak, že v momentě pochopil, jak se cítí Fidel Castro při svých pětihodinových projevech, lehce zvýšil hlas, začal se poslouchat a přistihl se, že si vyloženě užívá, jak drží řeč.

Něco na tom opravdu je 
a troufnu si říct, že alespoň několik jedinců mě vyslechlo snad i se zaujetím. Ne že by tam nebyla dvojice v poslední lavici, která se nenápadně mydlila po hlavě jedním ze starších výtisků, které jsem přinesl na ukázku. Opravdu jsem nepočítal s tím, že by moje zkušenosti hltali všichni přítomní.

Ani jsem příliš nemusel vybízet k dotazům. Na otázku, jestli už mi někdo vyhrožoval kvůli napsání článků, jsem se upřímně přiznal, že docela častokrát.

Zhruba před sedmi lety jsem měl období, že mi docela pravidelně pošťáci házeli do schránky obálky s modrým pruhem a já chodil na přestupkovou komisi do Poděbrad vysvětlovat například situaci, kdy jsem popisoval spor dvou sousedů z jedné vesnice, kde jeden druhému zničil strom přesahující do jeho zahrady a ten druhý mu jako mstu zastřelil psa. Mimochodem, tehdy jsem mluvil s oběma sousedy, napsal článek 
a žalovat mě chtěli oba. „Což je pro tebe ta největší pochvala 
a důkaz, že si to napsal nestranně," chlácholil mě tehdy šéfredaktor, když jsem poněkud kysele koukal na další předvolání k přestupkové komisi.

Ale zpátky mezi studenty. Ještě jednou jsem byl na chvilku lehce vyveden z míry, když se jedna z dívek dožadovala vysvětlení rozdílu mezi klasickým a bulvárním novinářem. Což mi přišlo docela pikantní, jelikož jsem si uvědomil, kolik lidí mě osobně už osočilo z inklinace k bulvárnímu psaní. „No musím to demonstrovat na svém kolegovi z Blesku. Velmi často zpracováváme stejné události, ačkoliv je pravda, že já jsem nikdy nemusel s foťákem hlídkovat před domem Ivety Bartošové. Ale hlavní rozdíl je ve formě zpracování. V článcích v Blesku se daleko častěji vyskytují vykřičníky a otazníky v titulcích a v samotném textu se častěji využívají expresívní 
a mnohem více citově zabarvená slova, než u nás." Zhruba tak nějak jsem to vysvětloval.
Hodinka prchla jako zajíc 
a já z ní zpětně mám dobrý pocit. Pokud bych podobnou nabídku dostal někdy v budoucnu, budu před hodinou už o poznání klidnější.

Jo a prosím vás, mobily během hodiny nezabavuji a nevracím až na konci školního roku, jak mě k tomu vyzýval další z kolegů.