Jedním už snad jen ze tří ševců, nebo lépe obuvníků, na Nymbursku, je Jozef Závoda. Lidé mu nosí boty, bundy i tašky k opravě už deset let do Studentské ulice v Poděbradech. O lázeňském městě podle svých slov do svatby nevěděl, že existuje, za to dobře věděl, že existuje důl Dukla nebo kasárna v Janovicích nad Úhlavou. Vedle obuvnictví si dokáže poradit s jakoukoli jinou opravou, jako správný hodinový manžel. Přesto dnes po nocích přemýšlí 
o botách, se kterými si musí někdy pohrát jako s hodinovým strojkem. Co všechno poznal poděbradský obuvník, původně vyučený horník, který pochází ze Slovenska, cestou životem a jak dnes hodnotí své řemeslo, vyprávěl v dílně s vůní lepidla
a kůže.


Odkud pocházíte a jak jste se ocitl v Poděbradech?
Já jsem z Košic a do Poděbrad jsem se přiženil. Než jsem potkal manželku, netušil jsem, že nějaké Poděbrady existují. Nejdřív jsem se vyučil horníkem a musel jsem se rozhodnout, jestli se upsat na deset let do dolu, nebo jít na dva roky na vojnu. Šel jsem na vojnu. Ne kvůli tomu, že je horničina dřina, ale kvůli zdraví. Kluci z dolu, kteří jsou můj ročník, už jsou dneska důchodci. Můj mladší bratr, taky horník, už pomalu nemůže na ruce.

Jak jste poznal manželku, která byla z Poděbrad?
To bylo na vojně v Janovicích nad Úhlavou, u Černých baronů. Byl jsem mazák a seznámil se s ní přes mladého. Když jsem tam byl v kasárnách, tak už tam nebyli PéTéPáci, zažil jsem poslední spartakiádu v Praze, vojenskou přehlídku v Praze. Po vojně jsme se vrátili do Košic, kde jsem po horničině ještě pracoval rok u dráhy, u posunu.

Vy jste ale nakonec odešel se ženou do Poděbrad.
Ženské si u nás doma nerozuměly, od té doby žiji v Poděbradech. Přesně od roku 1988 a dneska už si přijdu víc Čech, než Slovák. Když jsem přijel z Havířova, lidé si mysleli, že su z Moravy. Říkal jsem jim, že ještě dál.

Jak jste se tady v Poděbradech dostal k obuvnickému řemeslu, které děláte dodnes?
Nejdřív jsem pracoval tady na školním statku. V pětadevadesátým jsem měl bezpečnostní službu, takže i zkušenost s podnikáním. Když jsem dělal ve Vyrolatu v Nymburce, potřeboval jsem vedlejšák. Přihlásil jsem se nymburskému obuvníkovi na inzerát. Když jsem stál před jeho dveřmi, říkal jsem si, co tady budu dělat. Obuvník se mě zeptal, jestli mi nevadí špinavá práce. No, smál jsem se, že když už jsem dělal horníka a v kravíně, nemůže být nic horšího. A tak mě naučil základy.

Za jak dlouho jste měl pocit, že to máte v ruce?
V ruce to nemám dodnes, člověk se učí celý život. I když jsem za tu dobu přišel na mnoho vlastních vychytávek. Po deseti letech už mám takovou profesní deformaci, že po večerech pořád přemýšlím, jak tu botu udělat, aby to dobře vypadalo.

Co pro vás bylo na řemeslu nejtěžší?
Nejtěžší je dodnes, když třeba přijde žena a vymýšlí, co všechno s botou potřebuje vyřešit. Aktuální jsou kozačky, které chtějí ženy zúžit na lýtko, nebo do nich naopak vsadit zip, aby je vůbec mohly nazout. S tím si potom nejvíc vyhraju. Časově náročnější jsou také podpatky a podrážky. Často se stává, že přijdou lidi s botami rozkousanými od psů a po mně pak chtějí zázraky. Někdy to vážně nejde.

To byste mohl rovnou boty vyrábět.
Taky už mi to říkali, ale je to časově náročné. I když teď po začátku roku je práce trochu méně, stejně tak přes letní prázdniny. Jindy naopak nestíhám, je to nárazové.

Spravujete více letní nebo zimní boty?
Celkově zimní. Teď, jak přimrzlo, tak za mnou lidé chodí s podpatky a se zipy, jak strkají kalhoty do bot… Dávám i zipy do bund.

Sledujete konkurenci v oboru na Nymbursku?
Co já vím a co mi řeknou lidé, tak jsme tu všeho všudy asi tři. Ještě jeden v Poděbradech a už jen jeden zůstal
v Nymburce. Přitom to vypadá, že jsem nejlevnější a taky mám asi jediný otevřeno denně. Jezdí ke mně zákazníci nejen z Poděbrad a okolních vesnic, ale i ze Sadské, Libice, Oseka a chodí i noví lidé, protože se sem hodně stěhují. Je co se ohánět. Dříve byla konkurence věští i tím, že fungovaly sběrny obuvi. To byla místa ve městech, kde ševci nejsou, kam lidé boty k opravě nosili a ševci si tam pro ně jezdili. Já jsem měl sběrné místo v Sadské a Pečkách. Dnes si každý přijede za mnou.

Jak se zásobujete? Existuje něco jako velkoobchod pro obuvníky?
Jednou týdně jezdím do Prahy k člověku, který prodává materiál a pomůcky pro obuvníky. Přestěhoval se do haly, takže se tam přehledněji nakupuje, jako v samoobsluze. Nejčastěji kupuji podpatky, také lepidla, patěnky, stélky.

Jak je to s lepidly, je nebezpečné je dýchat?
Proto nemám v dílně topení. Míchám chemopren a toluen. Také když brousím gumu, není to velká vůně. To víte, že příjemné to není, ale hodně větrám, v létě pořád.

Pracujete v suterénu domu, nevadí to sousedům?
Zatím si nikdo nestěžoval, vycházíme dobře. Já zároveň dělám správce domu, takže pan domácí je snad rád, že mě tu má. Pracoval jsem také jako hodinový manžel, ale z toho mi dodnes zůstalo jen pár stálých zákazníků.

Vy jste skutečně „práce všeho druhu“. Kde jste se to všechno naučil?
Okoukal. Chvíli jsem pracoval v Poděbradech u stavební firmy. Všude, kde jsem dělal, jsem se zajímal, jak se co dělá.

Jak byste ohodnotil v dnešní době obuvnictví jako živnost?
Všude je málo peněz, což se projevuje i na botách. Není to, co bývalo, ale uživí mě to. Přestože vstávám denně v šest hodin ráno, nemusím. Jsem pánem svého času, ale musím mít rozvrh. Třeba podpatky a podrážky udělám rychle, ale se zipy je to hraní 
a potom je nepříjemné, když se někdo pro boty vrací i dvakrát, když to nestihnu, ale občas se to stane. To jde většinou o speciální přání a nemohu třeba potřebnou věc sehnat.

Jaký máte systém práce? Jak se v množství bot, které tu vidím v regálech, na stole, všude, vyznáte?
Vypisuji opravenky, na kterých je místo, jména, číslo, datum přijetí a termín spravení. Pak si rozděluji skupiny bot na dny podle termínů. Nikdy jsem to nepočítal, ale 
v průměru mi denně přinesou tak deset párů bot a víc.

Lidé tedy stále ševce, obuvníky vyhledávají a vyplatí se jim nechat si boty opravit.
Určitě ano, ale jsme asi čím dál vzácnější. Smáli jsme se, že až nebudeme, budou se vyrábět boty na jedno použití. Nemáme moc následovníků. Zároveň se lidé ptají, jestli ještě má smysl jejich boty opravovat. Odhadnu cenu 
a oni si rozmyslí, zda se jim to vyplatí. Pokud je zachovalý vršek boty a díra v podrážce, není problém podrážku vyměnit a boty ještě dlouho vydrží.

Setkal jste se s tím, že mají lidé ke svým botám vztah a nechávají je opravovat opakovaně?
To je velice časté. Dokonce chodí s takovými škrpály, že bych je vyhodil, nakonec jim ze staré boty v podstatě udělám novou. Jsou to kožené boty, ale i boty na zahradu.

Chodí kovářova kobyla bosa?
Nechodí. Ale boty si nekupuji často. Vybírám si boty 
s tvrdou podrážkou, které vydrží i pět let. Letní i zimní 
a ani se nehnou. Mám zkušenost, že nejlépe drží boty šité. Když si botu prohlédnu, už vím, co vydrží. Důležitý je spodek boty, aby něco vydržel. Udivují mě v dnešní době třeba takové pohory, které ale mají pěnovou podrážku. Ta se za chvíli zlomí nebo rozpadne. Jestli chtějí těžkou botu odlehčit, tohle není to pravé řešení. Pak tady přidělávám odpadlé podrážky. A přitom se nemusí kupovat drahé boty. Člověk se také musí umět 
k botám chovat.

Vyznáte se v souvislosti s botami i ve zdraví nohou?
Tam už se jako obuvník pohybovat nesmím. Nemohu vyrábět ortopedické vložky 
a podobně. Maximálně udělám stélku nebo patěnku. Ale nejsem odborník v ortopedii.

Pobavil vás jako obuvníka nějaký zákazník?
Pobavila mě jedna paní, když jsem začínal a ona mi přinesla podprsenku, ať ji spravím. Měla rozbitou zadní přezku. Vysvětloval jsem jí, že jsem obuvník… (smích)

Chodí si k vám lidé popovídat, třeba jako k holiči?
Někteří lidé se rádi rozpovídají, zvláště ti, kteří si nemají doma s kým popovídat. Mně to nevadí, ale nesmí to trvat moc dlouho, protože mě to zdržuje od práce.

Naznačil jste, že vás obuvníků ubývá. Máte nějakého následovníka?
Nemám. Měl jsem pomocníka, ale udělal si řidičák a šel jezdit. Kdysi jsem měl na pracovním úřadu upoutávku, že přijmu pomocníka, několik se jich tu vystřídalo. Byli i šikovní, ale nevydrželi. Měl jsem tu dokonce postiženého kluka, ale nepovolili mu dojíždění z ústavu v Kolíně. 
V tomto řemeslu jsou základem ruce. Tak mi známý nabízel i hluchoněmého kluka, což by nebyl problém. Ale tady jsou lidé zvyklí obuvníka vidět a on musí být schopný převzít zakázku a obsloužit zákazníka, který potřebuje 
i poradit. Rád bych dílnu někomu předa a pan domácí, který je na mou dílnu zvyklý už deset let, by byl taky rád.

VIZITKA OBUVNÍKA JOZEFA ZÁVODY:

Jozef Závoda se narodil v roce 1963 a pochází ze slovenských Košic. Poprvé se vyučil horníkem a během života pracoval v mnoha profesích například na dráze, na stavbě, na statku, měl svou bezpečnostní firmu, než se naučil obuvnictví. Tomu se věnuje už deset let. Do Poděbrad se přiženil a kromě řemesla se rád věnuje kutilství, což se mu osvědčilo jako správci domu, ve kterém má dílnu i v roli hodinového manžela. V málu volna, které má, jezdí navštívit rodinu na Slovensko, jezdí na kole Polabím a se psem. Na snímku při práci v dílně.