Poděbrady navštívil Vlasta Redl už pošesté. Český zpěvák, textař, skladatel a multiinstrumentalista okouzlil s letos novou kapelou poděbradské publikum divadla Na Kovárně večer 
17. listopadu, kdy koncertem zakončil 24 hodin čtení. Při jeho zastávce na turné jsme se zeptali na novinky, kterých se letos u Vlasty Redla sešlo více.

Dnes jste na poděbradském jevišti pokřtil CD a knihu My tři 
a já, jak vznikly?

Knihu jsme začali psát se Slávkem Janouškem a s Jaroslavem Samsonem Lenkem 
v roce 1994, když jsme se vrátili z Ameriky. Dlouhá léta jsme psali společně reportáže, cestopis, historky z cest, až došla řeč na vydání knihy. Nakonec se sešlo tolik materiálů, že by byla škoda zhušťovat je do jedné knihy. Vydaly nám každému na vlastní. Můj díl jsem dopisoval ještě asi dva 
a půl roku a vyšel jako první. Obsahuje tedy i takový úvod do celé trilogie.
Čím déle jsem psal, proměnila se má výpověď spíše v cestopis po našem přátelství. Jeden rok jsem vůbec nehrál, takže jsem se naplno věnoval psaní a začalo mě to opravdu bavit. Psal jsem dvanáct i patnáct hodin denně. Nakonec jsem dost textu i přetvořil, aby kniha získala více literární parametry a nebyl z toho jen deník. Nechtěl jsem se dostat do regálu vedle vzpomínek Jiřiny Bohdalové a Ivety Bartošové jen proto, že jsem známá osobnost.

Nové CD je záznam naší koncertní činnosti od jara, kdy hrajeme v nové sestavě. Jedná se o sestřih asi devíti koncertů, z nichž poslední, který se na desce objevil, jsme odehráli 
v polovině října.

Dnes jsme tedy slyšeli ochutnávku z nové desky?

Také, i když musím k tomu říct jednu věc. Já mám celkem odpor k nahrávkám živáků 
a nechci oblbovat lidstvo, protože kdo chce vidět koncert, tak si na něj zajde. Poslouchat nahrávku živého koncertu doma mi připadá zvrhlé. Ale po zkušenosti, kdy jsme se rozešli s původní kapelou před pěti lety, souhlasil jsem s živou formou nahrávky také z praktických důvodů.

Hrajete letos v nové sestavě. Na pódiu je znát, jak vás ostatní muzikanti sledují, jaký jste frontman?

Samozřejmě že mám na jevišti jisté výsady, hrají se moje písně a i proto je to asi přirozené, protože já moje písně hraju už léta, ale kluci ještě nejsou tolik „otřískaní”. Každopádně ta hudba stále vzniká a i nová deska jakoby uzavírá společnou etapu, ve které jsme se naučili hrát společně věci, které jsem hrál před tím s někým jiným. Plánuji, že už v zimě se zavřeme k hraní a budou vznikat společné nové věci. Byla by škoda nevyužít takový potenciál, který v sobě kluci mají.

Nemyslím si, že bych na jevišti musel být nutně vpředu jen já. Saxofonista Michal Žáček je na jevišti výborný i vizuálně, takže mi dost ulevuje. Poutá pozornost na sebe a já si můžu třeba poštelovat zvuk. Je to příjemné, když už nejsem jako dříve takové osamělé čelo průvodu. Teď tam každou chvíli začne někdo zlobit, 
i když to není dopředu domluvené.

Když už píšu texty, dělám muziku a aranžuju, je příjemné nemuset být ten buldozer vpředu. V tomto ohledu mám ambice uspokojené. V nových věcech mohou kluci dostat prostoru ještě víc.

Jak se vám dnes zpívalo ve zhoršeném smogovém prostředí?

Špatně, ale opravdu. Dnes jsem chraptěl, škrábe z toho 
v krku. Naštěstí jsem měl možnost ležet půl hodiny ve vřelé vodě ve vaně, což mi skutečně pomáhá. A dobře se vyspat.