Neuvěřitelný příběh, naštěstí se šťastným koncem, má za sebou rodina Němcových z Pátku.

Když manželé Jan a Jana čekali na sklonku loňského roku narození druhého potomka, neměli nejmenší tušení, že brzy půjde o život. Doslova a do písmene.

Vyvolaný porod

Jelikož už měla Jana za sebou relativně komplikovaný první porod před třemi lety, kdy císařským řezem přišla na svět první dcera Janička, pozval si ji z preventivních důvodů na konci listopadu tehdejší primář nymburského porodnického oddělení Aleš Toman do nemocnice. „Potom, co sestra zjistila nějaké problémy kolem srdíčka očekávaného miminka na ultrazvuku, bylo rozhodnuto, že mi propíchnou plodovou vodu a vyvolají předčasný porod. Bohužel mě kontrakce přestaly a děloha zareagovala úplně obráceně,“ vybavuje si Jana.

Nakonec Jana rodila až druhý den odpoledne v pátek 27. listopadu ve čtvrt na pět. „Vlastně jsem rodila celkem dvacet hodin, i když bolesti jsem měla až poslední dvě hodiny,“ říká maminka.

Jenže krátce před porodem opět začala děloha stávkovat, takže nakonec došlo na akutní porod císařským řezem.

U porodu byl i manžel Jan. „Krátce potom ji odvezli na pokoj, kde jsem s ní ještě chvíli byl a pak jsem odjel domů. Asi tři hodiny na to začala manželka masivně krvácet,“ vypráví manžel, kterému od té chvíle nastaly skutečné hodiny pekla.

Na krvácení přišla jedna ze sester v nemocnici poměrně kuriozním způsobem. „Znala mě a říkala mi, že jsem se chovala divně, mluvila divně, prostě jsem to vůbec nebyla já. Takže zavolala lékaře, a když pak přišli, už jsem masivně krvácela,“ líčí Jana.

Jinak bych vykrvácela

Okamžitě byl přivolán primář Toman a Jana putovala na nové operační sály. Vzhledem k situaci existovalo jediné východisko. „Museli mi odstranit dělohu, jinak bych v podstatě vykrvácela.“

Mezitím se čerstvě narozená Anetka měla relativně dobře a byla v pořádku v péči lékařů. Vážila téměř tři a půl kila a neměla žádné zdravotní problémy.
Zato s maminkou měli doktoři plné ruce práce. Po náročné operaci ji z Nymburka převezli do pražské nemocnice na Karlově náměstí.

„Přijel jsem a viděl jsem ji krátce před převozem, kdy byla na přístrojích a v umělém spánku. Druhý den jsem za ní jel do Prahy. Tam ji zkontrolovali z hlediska krvetvorby a zjistili, že je všechno v pořádku a v pondělí ji stabilizovanou převezli zpátky do Nymburka,“ ví manžel, který si z těchto dnů a hodin pamatuje mnohem více než manželka. Není divu.

Krev v hlavě

Tím však problémy nekončí. Jana si už v Praze stěžovala na úpěnlivou bolest hlavy. Po návratu do nymburské nemocnice bolesti neustupovaly, naopak. „Měla jsem jakoby pořád zavřené oči. Udělali mi vyšetření na CT přístroji, kde zjistili, že mi praskla céva a mám krvácení do mozku,“ říká Jana.

Co v tu chvíli prožíval manžel, se dá slovy asi jen těžko popsat. „Já jsem často brečel i doma,“ říká Jan.

Naštěstí krev se valila v hlavě do míst, kde nejsou žádné důležité funkce. Což bylo obrovské štěstí. Jenže nastal problém, kam Janu na další náročnou operaci převézt. Nemocnice k tomu určené měly plno. „Nymburská neurochirurgie spadá jakoby pod Liberec. Nakonec to někdo vyjednal Na Homolce,“ líčí maminka.

Tam Janě navrtali do hlavy drén, kterým odsáli otok a situace se naštěstí začala rychle zlepšovat. Na tamní JIPce si poležela dalších dvanáct dnů. Celkem tam strávila tři týdny. „A pustili mě dva dny před Štědrým dnem,“ doplnila už s úsměvem Jana.

To už se manžel doma pečlivě staral o Anetku, i o starší Janičku. Což dělá přes noc za spolupráce s oběma babičkami dodnes, protože Jana kvůli naordinovaným lékům nesmí v noci vstávat.

Jana ani Anetka nemají po komplikovaném porodu a následných šlamastykách žádné následky. Pokud tedy nepočítáme ostříhané blonďaté vlasy maminky, které musely ustoupit lékařským zákrokům.

„Sami doktoři mi říkali, že je to zázrak. Takový porod nastává výjimečně. Také jsem to nemusela přežít, případně mohla mít vážné následky v podobě různých postižení,“ je si vědoma Jana, která je vyučenou zdravotní sestrou a pracuje v poděbradském stacionáři pečovatelské služby a stará se o seniory. Pochopitelně ve chvílích, kdy se nemusí na mateřské starat o své dvě krásné dcery.

Tatínek Jan, který pracuje jako výpravčí, je za posledních pár týdnů loňského roku také o dost zkušenější.

Poděkování

Oba chtějí touto cestou poděkovat všem, kteří „mohou za to“, že všechno tak dobře dopadlo. „Především primáři Tomanovi, kterému ať se daří v Kolíně, dále doktoru Čapkovi a všem sestřičkám v nymburské nemocnici, které se o nás tak úžasně staraly. A také samozřejmě rodině,“ zakončují manželé Němcovi.