Od půl jedenácté v pátek večer jsem seděl přikován k obrazovce ČT24 a cloumaly se mnou obrovské emoce: vztek, smutek a zděšení.
Když jsem pak uviděl povědomé ulice plné policistů a prchajících lidí, začal jsem přecházet po pokoji. V hlavě mi běžely vzpomínky.

V Paříži jsem byl před šesti týdny už posedmé. To město
 a jeho atmosféru jsem si totálně zamiloval. O to více mě krvácelo srdce v lednu při útocích na redaktory satirického časopisu. A v pátek večer mi dýku mezi žebra vrazili další fanatici.

Jenže mně naštěstí jen obrazně. Na ulicích, kde jsem na konci září za svitu příjemného slunce vyšlapoval svoje nové cestičky poznání skvělého a tolerantního města, tentokrát tekla krev ve velkém.

Nejčerstvější vzpomínky mám na Stade de France. Fotbalový svatostánek místních reprezentantů. Stojí ve čtvrti Saint Denis na samém severním kraji města. Nedaleko od baziliky, kde je pohřbena většina francouzských králů 
a panovníků.

Přesně to bylo 25. září. Jediný den z mého desetidenního pařížského pobytu, kdy bylo ošklivo a pršelo. Od našeho hotelu na Montmartru, kde tradičně bydlím, je to pouhé tři zastávky metrem. To se dá přežít i v dešti.

Už v metru je jasně značena cesta ke stadionu. Musí se podejít široká dálnice mířící 
z Paříže na francouzský venkov. Ale jak říkám, vše je označeno a ani fanoušci povzbuzeni alkoholem před či po zápase nemohou mít problém ke stadionu trefit. Bohužel to stejné platí i pro každého teroristu. Pokud chcete, ke stadionu se dostanete skoro poslepu.

Slavnostní brána před stadionem už upozorňuje na mistrovství Evropy, jehož část včetně vyvrcholení se právě na tomto místě příští červen odehraje. Elektronické počítadlo ukazovalo tuším 253 dnů do začátku Eura. Jen tuším, protože když jsme si bránu několikrát fotili, místo čísla se na fotce objevovaly jen nezřetelné červené šmouhy. Kouzla elektroniky, do kterých nikdy neproniknu. „To bude nějaký bezpečnostní opatření, aby nikdo nevěděl, kdy mistrovství začíná," poznamenal jsem směrem ke kamarádovi Ondrovi Urbancovi. Ani jemu se na fotce tajemné číslo nezjevilo.

Teď už se možná nezjeví vůbec. V televizních záběrech jsem to místo zahlédl docela přesně. Podle dosavadních zpráv se právě tam měl odpálit jeden ze sebevražedných atentátníků.

Na Euro příští léto do Paříže nepoletím. Ne že bych se bál teroristů a jejich dalších útoků. Ty se občas objevovat prostě budou, dokud bude existovat Islámský stát a podobné organizace. Stejně tak věřím, že nezvítězí strach některých politiků, kteří by chtěli zavírat hranice a ustupovat od toho, co si naše civilizace horko těžko vydobyla. A tím tak ve jménu falešné ochrany vlastních zájmů dát zrůdám, co nyní řádili v Paříži, za pravdu.

Do Paříže se podívám snad znovu v září. Určitě se budu chtít podívat i ke kavárnám 
a klubu, které odnesly současný teror nejvíce. Na jednu stranu mi při vzpomínce bude smutno. Na druhou stranu budu na tohle město hrdý. Na to, jak brání svoji pestrost, multikulturní smýšlení a toleranci. Je to nádherný ostrov svobody, který se nikdy a nikomu nepodaří zničit. O tom jsem přesvědčen.