Pamětník Zdeněk Čejka: V osmašedesátém jsem poslal tank na druhou stranu

Narodil se v roce 1933, a pamatuje si tak i některé situace z druhé světové války, které zažil jako mladý chlapec. „Měli jsme hospodářství a traktor. Tatínek od nás odešel. Když už se blížil konec války, přišli chlapi, abych vzal traktor, že na něj naskáčou a pojedeme do Mcel, kde byli partyzáni, a budeme jim pomáhat. Ale maminka se zděsila. Že je mi málo let a nikam nepojedu. A lehla si před traktor. Tak jsem nikam nejel a místo mě vyrazil nějaký Havlas s traktorem. Tomu tam Němci prostřelili díru do motoru a všechny je zatkli a drželi ve Mcelích na zámku,“ vybavuje se dramatické příhody z válečných časů.

Stejně neurvale jako Němci se ale podle jeho slov chovali Rusové, kteří přišli na jaře roku 1945. „Přišel Rus a povídá: Máte vojtěšku? Potřebujeme vojtěšku! Na to mu říkám: No člověče, vždyť se teprve bude sklízet, stojí na poli. A on vytáhl pistoli, namířil na mě a že mu to mám jít nahoru do stodoly ukázat. Musel jsem vylézt po žebříku, a teprve když viděl, že tam skoro nic není, tak odešel,“ vzpomíná pan Čejka.

Čerstvou poválečnou vzpomínku má také z toho, jak s traktorem jezdili do pohraničí, odkud byli vyhnáni Němci a kde se z rozkazu tehdejšího vedení bouraly celé vesnice. „My jsme tam jezdili bourat, abychom měli materiál do naší stodoly v JZD, kde jsme skladovali obilí. Já měl řidičák na traktor od šestnácti let, maminka se za mě zaručila, tak jsem tam mohl jezdit,“ vypráví senior z Jíkve.

Na měšťanku chodil na Loučeň a pak úspěšně studoval v letech 1949 1953 na poděbradské zemědělské škole. Hned potom dostal povolávací rozkaz a šel na vojnu. „Nevěděli jsme, kam půjdeme. Jeli jsme do Prahy a až tam jsem se dozvěděl, že pojedu na Šumavu na hranice. Přes zimu jsme byli v Babyloně pod Čerchovem. Pamatuju si, že jsme si museli v ledu vykopat díru, abychom se měli kde umýt,“ vybavuje si zkušenosti vojáka, který dostal veškerou výzbroj. Podle jeho slov zažili i pokusy Čechů o útěk ze země. „Ale nestříleli jsme,“ říká krátce a je patrné, že víc se o tom bavit nechce.

Miloslava Pospíšilová pracovala celý život jako kožešnice. A vše se dělalo ručně

Poté byl přeložen do Znojma, kde dělal velitele stráže u zástavy, což jej ovšem kvůli neustálému napomínání ze strany nadřízených šarží nebavilo. Tak byl přeložen na rotu k Devíti mlýnům, která bydlela ve velkém domě u lesa. Navíc nedaleko byla střelnice a on už jako myslivec si často chodíval zastřílet.

Právě myslivecká vášeň provázela pana Čejku po celý život. Dodnes je členem mysliveckého sdružení v Jíkvi, dlouhá desetiletí býval i jejím hospodářem. Bavilo jej pořádat hony.

Po návratu z vojny v roce 1956 šel na takzvanou umístěnku do Strojní a traktorové stanice (STS) Okřínek. Pracoval jako agronom. V době, kdy zemědělci pod nátlakem strany a podle vzoru Sovětského svazu scelovali nejen pozemky, ale i jednotlivá družstva. Poté si dodělal ještě školu zaměřenou na meliorace a v tomto oboru také začal pracovat. Novinku v zemědělství pomáhal zavádět v Lysé, v Ostré a v Kovanicích. „Všude jsem byl pět let. Pak jsem měl jít ještě do Sokolče, ale z toho už kvůli sametové revoluci sešlo,“ říká pan Čejka.

Příběhy pamětníků: K manželství razítko nepotřebují

Vzpomínku má i na rok 1968, kdy k nám v srpnu vtrhli Rusové s dalšími vojsky Varšavské smlouvy. „Přijížděl tank a ptali se, kudy na Milovice. Oni jeli kolem našeho baráku správným směrem. Já jsem je ale otočil a ukázal jim na druhou stranu. Dodnes máme na obrubnících u našeho domu rýhy od pásů toho tanku, jak se otáčel,“ usmívá se muž, který stihl vychovat se ženou dvě dcery. Pyšný je také na vnučky žijící s rodinou jedné z dcer v Hradci Králové, které už studují na vysoké škole.