Zasvěceným popisem práce s hasičskou technikou v disciplínách CTIF mě velmi rychle vyvádí z omylu. V hasičské klubovně, doslova obložené trofejemi, se spolu s dívkami přenáším do soutěžního mumraje.

Kolikátá účast na Mezinárodní soutěži mladých hasičů to pro vás minulý týden byla?

Šárka: Pro většinu z nás první, jen Alena Mašindová jela už podruhé.
Alena: Měla jsem aspoň trochu menší trému než holky, když už jsem věděla, co nás čeká.

Takže tréma před závodem byla?

Šárka a Maruška: A jaká! Od pondělka jsme trénovaly a náš hlavní závod byl ve čtvrtek. Ve středu večer jsme nemohly vůbec usnout, ráno zase snídat, jak jsme měly stažené žaludky. Ráno jsme ještě šly fandit klukům, ale na tribuně už nám povolily nervy a rozbrečely jsme se.

Doufám, že vám kluci podporu opětovali.

Alena: Určitě, povzbuzovali jsme se vzájemně. Měli jsme i několik pokřiků.
Sborem: Češi, Češi, Češi! nebo Holky bojujem, my jim to nedarujem!

Jaká atmosféra panovala mezi mezinárodní mládeží? Spřátelily jste se s někým?

Šárka: Každý si spíš hleděl svého, hlídala se disciplína.
Alena: Asi nejblíž nám byly Slovenky, ty pro nás zároveň představovaly největšího soupeře. Díky nim jsme se pak vyhecovaly.
Péťa: Pokecat se dalo také s Chorvatkama.
Jana: Japonštinu bylo hodně zvláštní poslouchat, s nima už to šlo jen anglicky. Došlo i na výměnu kontaktů, mailů, taky s klukama. (smích)

Byly jste spokojené se zázemím?

Jana: Všichni jsme spali v budovách školy, takže ve třídách, kabinetech na rozkládacích lůžkách.
Šárka: Bylo to provizorní, ale nevšední a byla legrace. Vařili nám ve školní jídelně.

Která disciplína pro vás byla nejtěžší?

Alena: Každá z nás běží jednu etapu a musíme na sebe přesně navazovat.
Jedna přes druhou: Je tam podlez s hadicí, rovný úsek, tunel, samozřejmě zapojení proudnice a odložení na konci a tak dále. Při tréninku se na pozicích střídáme, takže se až před závodem určovalo naše pořadí na etapy závodu.
Alena: Každá etapa má své, já jsem tentokrát musela přeskočit příkop, který je 180 centimetrů široký, s proudnicí v ruce, při mém metru padesát…

Kolik času jste tedy měly na společný trénink?

Péťa: Připravujeme se celé dva roky také díky ostatním soutěžím, ale společně jsme se dohromady museli sehrát za týden.

Nejpernější chvilka?

Šárka a Alena: Těsně před hlavním závodem. Nerozuměly jsme moc startovním pokynům (nebyly v češtině) a když zazněl výstřel, naplno se mi rozbušilo srdce.

Nejsilnější zážitek?

Jana: Závěrečná párty! (smích)
Péťa za všechny: Určitě pár minut po doběhu, když to z nás spadlo a po chvilce nám řekli výsledek. Doběhly jsme bez jediného trestného bodu. Pak jsme se smály a brečely zároveň.

Měly jste kromě kolegů z Chlumce podporu v obecenstvu?

Šárka: Na hlavní závod ve čtvrtek za námi přijeli rodiče a opravdu nám pomohli a podpořili nás, byli úžasní.

Držím vám palce za dva roky! Ve stejné sestavě?

Péťa: Bohužel ne, některé z nás už postoupí do družstva žen, které pojedou na Mezinárodní soutěž hasičských družstev za čtyři roky. To nás docela mrzí. Teď nám ale radost nemůže nic zkazit!
Alena: V roce 2011 se musíme kvalifikovat na olympiádu ve Slovinsku!

OLGA HAVRÁNKOVÁ