Kdo jezdí vlakem z Nymburka směrem na Prahu, určitě jeho pozornosti neunikl malý drážní domek za Kostomlaty nad Labem, kde se nachází malé soukromé nádražíčko s názvem Hrabství Duběnkov. 
V domku bydlí Zdeněk Duběnka se svou ženou Karlou. Celý život dává krev a krevní plazmu, do jeho rukou už zdravotní sestry při odběrech napíchly jehlu celkem 548 krát .

Manželé mě přivítali ve skromné kuchyni, kde byla cítit pohoda a radost. Jak říkají, žijí tu jako v pohádce. Oba jsou také náruživí turisté s mnoha medailemi a oceněními i ze zahraniční. Usedli jsme ke kuchyňskému stolu ke kávě, abychom si popovídali o největším uznání, které za svou dobročinnost Zdeněk Duběnka získal od samotného prezidenta republiky Miloše Zemana. Pan Duběnka přinesl vlastnoručně upečenou bábovku.

Od kolika let dáváte krev?

Začal jsem v devatenácti letech na vojně. Moje matka dávala krev taky, tak jsme to měli v rodině. Jubilejní odběr, 555., budu mít příští rok 5. 5. 2015.

Dá se říct, že máte asi nejvíc odběrů z celé republiky…

No, říkají, že snad i v celé Evropě. V jiných zemích totiž není systém odběrů jako 
u nás.

Jak stihnete tolik odběrů? Jestli to dobře počítám, tak do května musíte ještě darovat sedmkrát.

Protože do odběrů krve se počítá i plazma. A tu můžete dávat jednou za čtrnáct dní. To znamená, že můžete mít až třeba čtyřiadvacet odběrů za rok.

A ta plazma se odebírá jakým způsobem?

Odebírá se stejně jako krev, ale plazmu odeberou přes přístroj. Odebírají mi zhruba 1,9 až 2,1 litru. Krev jde do přístroje, jako do ždímačky, odstředí z ní plazmu a zbytek mi vrátí a pak mi dají zase litr nové. Trvá to tak tři čtvrtě hodiny.

Jak často jezdíte na dárcovství?

Každých čtrnáct dní. Plazma se začala dávat tak rok dva před revolucí. Před tím jsme někteří dávali krev 
i šestkrát do roka.

Jak se to dělá, abyste měl takovou krev, která se dá použít tak často?

Protože se mi velmi rychle obměňuje. Krev se mohla dávat do šedesáti let. Posunuli to do pětašedesáti. Primář ve Střešovicích mi říká, že u mě bude výjimka, protože kdybych s tím najednou skončil, tak to se mnou prý může seknout. Jako silný kuřák, který vykouří šedesát cigaret denně a skončí s tím najednou, může odejít.

Takže by se vám ta krvetvorba úplně narušila?

Ano. Prý to musíme pomalu zastavit. První rok budu dávat třeba patnáctkrát, další rok třeba jenom desetkrát, takže když tady ještě budu, mohl bych se dostat i na tu šestistovku.

Jak vás napadlo dávat i krevní plazmu?

Tu vám dají jako první při nějakém úrazu třeba při autonehodě, když ještě neznají vaši krevní skupinu. Musí vás zavodnit, tak vám v první chvíli dají plazmu. Ta je totiž nezávislá na krevní skupině. Je měsíc v sáčku a pak ji dají zamrazit. Krev vydrží daleko méně a pak už ji můžou použít jen na nějakou výrobu. Takže já kolikrát jdu na krev a oni mi řeknou, že krve mají dost, takže dám plazmu nebo krevní destičky.

Pociťujete nějakou únavu po odběru?

Vůbec žádnou. Krve berou 4,5 deci a plazmy 850 ml, což je podle váhy člověka. Primář to spočítal a odebrali mi už zhruba těch 330 litrů. Krve i ostatního. Oni to dneska nerozlišují. Je to vpich a ten se počítá. Dřív se dávala jenom krev. Teď potřebují krevní plazmu, destičky.
„Je jako dvacetiletý kluk," (smích) vstoupila do rozhovoru manželka Karla.

Co si po takovém odběru dáváte?

Jsou to syčáci, dávají toho už méně. Byla doba, kdy jste dostala před odběrem rohlíky, čaj. Dneska si tam můžete dát perlivou vodu nebo neslazený čaj. Po odběru byly párky, mošt, červené víno. Nebo když jsem chodil darovat pro Mělník do Nymburka, dali nám poukázku a dole v kantýně jsme si mohli dát, co jsme chtěli. Ve Střešovicích, když jsem tam začínal, jsme dostali po odběru čtyři párky, dva rohlíky a kafe se sušenkou. Když teď vyjedou Střešovice na odběry do Poděbrad, dostaneme studentskou pečeť, pitíčko a tatranku a od místního pekaře malé rohlíky. Když přijedete teď do Střešovic, dostanete dva malé párečky a jeden rohlík nebo krajíček chleba. Já tam mám privilegium, dostanu dva chleby. (smích)

Celý život dáváte krev a plazmu bezplatně?

Samozřejmě. Mě na tom mrzí, že někteří kamarádi jezdí dávat krev do Žitavy za 25 Euro. V Praze vám odeberou plazmu a dají vám za ní čtyři sta. Já dávám zadarmo. Nic mi to nedělá, navíc nikdy nevím, kdy budu potřebovat sám krev nebo moje žena…

S panem primářem ve Střešovicích se znáte už dlouho. Skamarádili jste se spolu?

On je příjemný. Vždycky 
v prosinci tam pořádá setkání dárců, kde je koncert 
a sponzoři dávají nějaké ceny. Je možné vyhrát tři lázeňské pobyty. To se losuje a jestli máte pět set odběrů nebo jeden, máte stejnou šanci.

A už jste někdy nějaký pobyt vyhrál?

Letos jsme byli s manželkou na čtyři dny ve Volarech a na Špindlerovce.

Před každým odběrem je krev dárce kontrolována, zda má všechny naměřené hodnoty 
v pořádku. Už se vám stalo, že vás kvůli nějaké hodnotě ve vaší krvi museli poslat domů?

Ještě ne a ani mě nemuseli fackovat. Měl jsem kamaráda z dráhy. Chodili jsme spolu na odběry a on pořád chtěl medaili, aspoň tu bronzovou. Ale pokaždé dostal tak zvaně přes držku. Vždycky zkolaboval. Já mu říkal, ať už nechodí. A on na to odpověděl, že chce medaili, že to musí vydržet.

Co říkají lékaři na to, že tak často dáváte krev? To není úplně normální…

No co můžou říkat. Kdyby to nebylo normální, tak vás nepustí.

Kdo vás navrhl na vyznamenání?

Tak to nikdo neví. Odhaduji, že to bylo ústředí Červeného kříže nebo někdo ze Střešovic. Mysleli jsme, že se to dozvíme na Pražském hradě.

Z Hradu vám poslali pozvánku?

Vůbec jsem netušil, že nějaké vyznamenání dostanu. Byl jsem doma a najednou telefon od Marušky Chytilové z poděbradského Červeného kříže. Prý mě shání ústředí, že jim neberu telefon. Byl nějaký problém s číslem. Za hodinu volali z ústředí, že se 
o mě zajímá Pražský hrad 
a že už mi volali a vždycky to zaklapne malé dítě. Pak se zjistilo, že měli špatné číslo. Hodinu na to mi volal pan Forejt z Hradu. Ptal jsem se ho, co jsem provedl. A on, že mě pan prezident vybral na vyznamenání. V tu ránu se mi to na hrudi sevřelo, po zádech mi začalo téct. Řekl mi: od téhle chvíle to ví pan prezident, vím to já a vy. A nikde to nesmíte říct, protože pan prezident nařídil, aby se ta informace dostala na veřejnost až 28. října. A řekl mi, že si musíme sehnat řidiče, protože musíme počítat s tím, že si musíme minimálně pětkrát připít.

Měl jste na Hradě trému?

Měl jsem trému celých čtrnáct dní před tím, celý den jsem nejedl, ale když jsme tam přijeli, tak to ze mě spadlo. Už jsem tam byl předtím u paní Havlové a paní Klausové na přijetí nejlepších dárců. Bylo to moc pěkné. Paní prezidentová Zemanová je asi, řekl bych, nejmilejší první dáma. Dokonce mě pohladila po vousech a pochválila. Děláme různé akce v kostýmech a tam hraji císaře, takže jsem si nechal narůst císařský vous. Ale zklamali mě představitelé státu.

Co se stalo?

Ruku mi podal akorát prezident, jeho paní, pan Filip, pan Bělobrádek a pan Duka. Ostatní se všichni ztratili z Vladislavského sálu jako pára nad hrncem. Počítal jsem, že alespoň přijde předseda vlády, sněmovny a senátu. Asi po čtyřech hodinách na Hradě jsem dostal chuť na cigaretu, tak jsem se šel zeptat člena hradní stráže, jestli si tam někde mohu zapálit. On mi řekl, že tady může kouřit jenom pan prezident, ale 
v takto slavnostní den nás prý zavede na třetí nádvoří.

A měli jste nějaké instrukce 
k tomu, až bude pan prezident předávat vyznamenání?

Zavedli nás do salonku, kde nás uvítal ceremoniář. Chtěl jsem se představit a pan Forejt mi odpověděl: Vás už znám, pane Duběnko. Pak jsme čekali v salonku, kde byl Filip Renč, Lucie Bílá a další. Pak opět přišel ceremoniář, vysvětlil nám, jak to bude probíhat. Pak přišel prezidentský pár, s každým pohovořil, pak bylo ve vedlejším salonku společné focení. Potom jsme šli do Vladislavského sálu, kde jsme se dozvěděli, kde budeme stát, kolik kroků uděláme, na zemi měl každý čáru, kde přesně musel stát. Pak prý budeme mít pauzičku a pojede se na ostro.

Co vám řekl pan prezident?

Že si vysoce cení toho, že je to za tu krev a tolik odběrů. Že to je pro mě vyznamenání a pro něj, že je to tak vysoké číslo. Pak si sedl, vzal si skleničku a hned mu podali popelníček…