Když byly v rámci Dne evropského kulturního dědictví otevřeny jinak nepřístupné památky před lety poprvé, pamatuji si v Poděbradech ten zájem a všude davy lidí.

Letošní přístup místních, návštěvníků, ale i organizátorů byl evidentně jiný. Téměř nulový a k pláči. Alespoň v sobotu dopoledne.

Moje první kroky vedly do Havířského kostelíka za labským mostem. Už zdálky jsem slyšel vyhrávat jakýsi pop, což mi k prohlídce takové památky nějak nesedělo. Když jsem s foťákem vešel dovnitř, nikde nikdo, jen v patách starší pán, patrně správce kostelíčku. „Víte, my tady teď budeme mít svatbu," začal mi vysvětlovat. Pochopil jsem, že chce, abych odešel. „Ale vždyť je kostelík otevřen kvůli Dnům evropského dědictví, ne?" nechtěl jsme se nechat jen tak vyprovodit. „No, to jo, ale přijďte spíš zítra. Dneska tu máme od 11 a od 13 dvě svatby," snažil se mě slušně vypoklonkovat chlapík.

O chvíli později totéž vysvětloval i jedné slovensky hovořící dámě, která však pro zítřejší termín vzhledem 
k dnešnímu odjezdu neměla pochopení a dost ironicky pánovi poděkovala za nabízené služby. Naprosto po právu. Já si taky nezvu domů turisty, když si chci udělat soukromou divokou párty.

Zklamaně jsem se přesunul do kostela Povýšení svatého Kříže. Tam se naštěstí žádná svatba nechystala. Pokud by se dala někde použít hláška „ticho jako v kostele", tak právě tady před jedenáctou dopoledne. Žádní zájemci, žádné houfy zvědavců. Jen uvnitř vyplul od bočního oltáře jeden pán, který se nakonec usadil v lavici a vstřebával to ticho a posvátnost místa. Svým způsobem ideální kulisa pro rozjímání. Ovšem čekal jsem trochu jinou atmosféru a zájem.

Do třetice jsem se vypravil do budovy u radiostanic a po cestě si v hlavě přehrával záběry, na kterých tento skvostný stavební počin vychvaloval architekt David Vávra 
v dílu o Šumných Poděbradech. A když jsem uviděl solidní počet zaparkovaných aut u budovy, zaradoval jsem se. Alespoň tady narazím na početné skupinky zájemců 
o kulturní památky, říkal jsme si a vytahoval foťák.

Chyba. Byli to golfisti. Na recepci mě přivítala usměvavá paní. „Prosím vás, už se tu někdo byl podívat v rámci Evropských dnů kultury?" zeptal jsem se přes pultík. „No, jeden takový pán už tady byl," řekla po krátkém přemýšlení recepční a mě se chtělo plakat. „A co si lze tedy v rámci toho prohlédnout?" zjišťoval jsem dál. „Tady vstupní halu a sál za ní. Ale to je vlastně přístupné pořád," usmívala se dál recepční. Vystoupal jsem tedy po bočním schodišti, prohlédl si vstupní halu i sál 
z balkónového nadhledu, udělal pár snímků a poroučel se ven. To je tedy bída, mumlal jsem si cestou k autu.

Odpoledne byla otevřena ještě další památka, u níž věřím, že byl zájem mnohem větší. Místní hydroelektrárna vždy přilákala spoustu zájemců. Už kvůli prostředí jako vystřiženému z knížek Julese Verna. Tam jsem se ovšem kvůli dalším akcím, o kterých si v dnešním vydání můžete přečíst, už nedostal. Jsem zvědav na porovnání zájmu se sousedním Nymburkem. 
V něm se památky otevřou příští sobotu.