V dobách hluboké totality se vyprávěl vtip: V noci na 21. srpna 68 probudí manžel ženu: „Vstávej, jsou tu okupanti! Žena mu v polospánku odpoví: „Nech mě spát, oni je Rusové vyženou…“ Tato anekdota jako by charakterizovala předchozích osm měsíců takzvaného Pražského jara.

Vše bylo hektické a plné nadšení. Důvěra v prezidenta Svobodu, premiéra Černíka a prního tajemníka KSČ Dubčeka byla veliká. Komunistům rostla členská základna, obnovovala se činnost různých spolků, sdružení a málokdo si tehdy uvědomoval, že tato nově nabytá svoboda se nebude líbit „velkému bratru z Ruska“.

Počátkem léta se ve vojenských újezdech konalo cvičení celé Varšavské smlouvy pod názvem Vltava. Po letech se ukázalo, že cvičení vojsk posloužilo k detailnímu rozpracování plánu, uskutečněnému 21. srpna 1968. Teprve později vyšlo najevo, že schůzka Leonida Brežněva s naším vedením ve slovenské Čierné nad Tisou byla posledním varováním než vojska vstoupila na naše území. Konec obrozeneckého procesu – tzv. socialismu s lidskou tváří se blížil…

Bylo mi 18 let a o prázdninách jsem jezdil na remorkéru v povinné měsíční lodní praxi od školy. Remorkér kotvil v holešovickém přístavu a já odpoledne odjel vlakem domů. Příští den jsem jel ráno ve čtyři na dnešní Palmovku, kde stávalo nádraží Libeň dolní. Už cestou vlakem mi bylo podezřelé množství letadel, která burácela ranní oblohou. Na Libeňském mostě jsem vše pochopil: stáli tu vojenští regulovčíci po zuby ozbrojení a s rudou hvězdou na přilbách. V přístavu na lodi již seděla celá posádka a poslouchala rádio. Začala okupace vojsk Varšavské smlouvy.


Už dopoledne jezdily velkou rychlostí okolo přístavu tanky a pěchotní vozidla až asfalt lítal. Ve věžích tanků stáli vojáci – často Asiaté – s nataženými samopaly. Čekali odpor, bylo jim namluveno, že je zde občanská válka. Ani nevěděli, ve které zemi jsou. Místo ozbrojeného odporu je čekaly slzy v očích a hrozící pěsti.

S napětím jsem sledoval, jak mění stanoviště vysílání zvláštních zpráv Čs. rozhlasu a televize. Kamila Moučková, Jiří Kantůrek a mnoho dalších neustále přinášeli čerstvé zprávy. Pasivní odpor lidí se projevoval tak, že obraceli směrovky u silnic a odmontovali názvy ulic, aby zmátli už tak dezorientované vojáky.

Z centra se ozývala střelba. Nevydržel jsem u příjímače a s několika kamarády se vydal na Václavské náměstí. První mrtvé jsem uviděl na Příkopech přikryté vlajkou. V Nekázance se ozvala střelba. Přitiskl jsem se do průchodu a okolo hlavy mi pískaly střely. Nahoře na Václavském náměstí měli vojáci kulometná hnízda a bezhlavě pálili na muzeum. Domnívali se, že jde o berlínský Říšský sněm. U budovy Čs. rozhlasu bouchl tank. Někdo mu prorazil a zapálil přídavnou nádrž. Někdo mi dal do ruky zvláštní vydání Věčerní Prahy a jiných novin a tak byl ze mne kolportér. Na popud rozhlasu jsem v hloučcích přesvědčoval vojáky i důstojníky, že „v Čechaslavakii nikakoj kantrarevolucii nět“. Několikrát jsem stál u Emila Zátopka, který v uniformě ČSA vedl diskuze.

Asi 23. sprna se mi osobně stala nezapomenutelná příhoda: na malé křižovatce stál regulovčík. Asi ho tam zapomněli a požádal mě o vodu na pití. Donesl jsem mu ji a musel jsem se předem napít, abych ho přesvědčil, že není otrávená. Poděkoval, rozhlédl se a vyprázdnil zásobník samopalu do kanálu. 24. srpna jsem se večer vracel z centra do Holešovic. Na schodech tehdejšího nádraží Těšnov seděl hlouček lidí. Je prý stanné právo a nikoho nepustí přes most. Po chvíli se nás několik vydalo zkusit přesvědčit důstojníky, že jdeme domů. Natáhli na nás samopal a s rukama nad hlavou nás odvedli dolů k Vltavě. Ta půlhodina se samopaly u hlav trvala věčnost…

26. srpna mi lodní kapitán nařídil, abych jel domů. Asi nechtěl za nerozumného mladíka dál nést odpovědnost. Měl pravdu.
Pokaždé, když procházím těmito místy, vzpomínky obživnou.

Další příběh z roku 1968 čtěte ZDE

Máte nějaký zajímavý příběh z okupace v srpnu 1968? Pište na e-mail: reporter.nymbursky@denik.cz