Jak jsi se sochařinou ze dřeva začínal?Jednou si táta pořídil řezbářskou soupravičku, tak jsem začal vyrábět lodičky
z kůry. Táta začal vyřezávat divné obličeje a já to zkoušel po něm. Nikdo tehdy netušil, že se na tom zaseknu a stane
se to mou celoživotní náplní.

Jak vypadala tvá první socha?Kromě totemů a bůžků ve skautu jsem vyřezal sošku klečícího Budhy. Myslel jsem si, že je to vrchol mého činění.

Kde sochy vznikají?Nejdřív jsem vyřezával malé sošky 15 až 20 centimetrů v paneláku. Po dlouhé době, kdy jsem měl dílny různě
po sklepích a jeden čas i v kavárně U Strýčka, mám konečně svou dílnu na konci Nymburka u železničního Depa.

Nedávno ses vrátil z jedné cesty. Odkud?Asi rok a půl jsem trávil ve Františkově u Rokytnice nad Jizerou. Zúčastnil jsem se tam už třikrát týdenního sympozia Dřevosochání.

Co je to za festival?Týden tam dvacítka sochařů vytváří různé sochy a lidi se můžou na ně normálně koukat. Hrají tam i různá divadla.

Co jsi vymyslel za sochu ty?Poprvé jsem sochal hlavu matky a za ten týden to nestihl. Proto jsem tam jezdil dál a pracoval na ní. Týden se protáhl na rok a půl (smích).

Co měla znázorňovat hlava matky?Je to hlava matky s dlouhými vyčesanými vlasy nahoru a v nich jsou vyobrazeny malé děti. Matka je znázorněním Země a zároveň živitelky. My všichni žijeme z kořínků jejich vlasů. Vyráběl jsem ji z mokrého dříví, které popraskalo a to dodalo soše šmrnc. Vznikly na ní šrámy, které jí svým chováním způsobujeme.

Co jsi vytvořil potom?Zase jsem si vybral docela velké sousto. Měl jsem k dispozici asi tři a půl metrový kus topolu z koruny stromu. Dostal jsem ale do toho zánět šlach, tak jsem dělal jen obden. Musel jsem kolem kmene postavit lešení a už začal pracovat s řetězovou pilou. Dělal jsem Tři sudičky a zase je během týdne nestihl. Jsou to výjevy kapucí. Pro děti jsem ten obrovský kmen prořízl, takže tam vznikl průlez.

To vybízí k nějakému rituálu?Trefa. Vytvářím kolem svých soch rituály. U téhle sochy tvrdím, že když prolezeš tím průchodem, můžeš si něco přát. A že jsou na horách docela spontánní lidé, tak si to hned zkoušeli. Obcházeli sudičky a pak prolezli. Ještě chci do otvorů umístit cingrlátka, aby ve větru každá ze sudiček vyprávěla svůj příběh nebo pohádku.

Jak tě ve Františkově přijali?Strašně hezky. Seznámil jsem se tam s hodně lidma. Mými kamarády se stali lidé nad 50 let. Začal jsem se cítit
ve Františkově jako doma. Oni si dělají srandu, že mě adoptovali.

Seznámil ses tam s nějakým uměleckým kolegou?Potkal jsem tam malíře Roberta Konečného, který pochází z Poděbrad a teď žije už asi 8 let v Rokytnici. Začal dojíždět a spolu jsme tvořili.

Spolupracoval jsi také s fotografem?V Poděbradech jsem jeden čas vedl pedagogicko – psychologický kroužek. Tam jsem se seznámil s fotografem Michalem Málkem. On ty moje sošky zasazoval do prostředí třeba kolínského hřbitova nebo různých fabrik. Pak naše společná výstava proběhla v Netopýru na druhém zámeckém nádvoří.

A další tvé výstavy?Vystavoval jsem třeba v nymburském K–centru, v Nové Pace v Klenotnici, v Dělnickém domě fotky i drátěné sochy. Stálou prodejní výstavu mám v galerii ve Františkově. Je to bývalý kravín.

Vytvořil jsi drátěné sochy?Visely u stropu v čajovně Pátá kolona v areálu léčebny
v Bohnicích. Tam dělal brácha a bylo to v rámci programu návratu lidí do života. Chtěl jsem nejprve používat dráty jako formu pro sádrové sochy, ale pak se to lidem líbilo i takhle. Je to vzdušnější. Bylo to šest létajících soch z králikářského pletiva.

Tím začalo tvé umisťování soch do kaváren a hospod?Vlastně jo. Všechny sochy z Dřevosochání jsou umístěny v údolí Františkova, venku. Vytváří se tam poznávací stezka, kde je skoro u každého baráku nějaká socha. Teď jsem vyřezal sochu Svatého Floriána, patrona hasičů. Chtěl jsem místním dobrovolným hasičům poděkovat, že se mě ujali a podporovali mě. Doneslo se mi, že do Františkova nyní jezdí jeden pán snad každý týden a dobíjí si baterky sochou Floriana. Prý mu dává pozitivní energii.

Co na Nymbursku?V kavárně U Tanečnice jsou dvě tanečnice za barem a červ, který prolézá zdí. Ve spolupráci s Tomášem Říhou kůň pod hradbami, na Katovně čtyři roční období a hroší rodinka. Na cyklostezce vodník s dýmkou a na skautském hřišti žabka. Ta žába je totiž zakletá žena vodníka. V Poděbradech v kavárně Dailly Caffé na kolonádě je socha Tonoucí se stébla chytá.

Ještě jsi zanechal stopu v zoologické ve Chlebích?To měla být původně jen ta tlama, co je venku. Po dohodě s ředitelem Fraňkem jsem dodělával i vnitřek. Tam jsem sochal z pórobetonu bohyně, které jsou vyobrazeny v kambodžském chrámu. Dělal jsem sochařinu a Robert Konečný je vymalovával.

A kůň pod hradbami?Zůstal tam na tom místě pahýl topolu, který skolil blesk. Tenkrát nás kontaktoval Petr Pištěk, jestli bysme z toho torza nechtěli něco vysochat. Návrh zpracoval Tomáš Říha. Když jsme odhalovali strom, začaly se nabízet možnosti a výjevy. Proto znázornění těch duchů. Kovovou protézu nám dodal Dan Frydrych. Přišlo mi, že ten strom je svědkem i toho, co se tam dělo před pár lety. Mám největší radost, když vidím děti, jak si tam hrajou a komunikujou s ním.

Z jakého materiálu kromě dřeva jsi schopen pracovat?Zkoušímhlínu,stavebnímateriál, sádru, led nebo pískovec. Každý materiál másvé vlastnostiaducha, jsoupromě něco jako bible. Musí dojítkurčité symbiózesmateriálem.

Máš kromě práce na sochách čas ještě na něco jiného?Už skoro ne. Ale dřív jsem se závodně potápěl a absolvoval dvě mistrovství v rýžování zlata.

MICHAL SLUNÍČKO JÁRA se narodil 18. června 1977 ve Dvoře Králové nad Labem. Po dvou měsících se rodina stěhuje do Nymburka, kde žije dodnes. V Horních Počernicích se vyučil truhlářem. Poté vystudoval dvouleté nástavbové studium – podnikání v oboru a večerní školu v Jihlavě obor kresby a malby. Nějaký čas vyráběl dekorace pro film. Už čtvrtým rokem se živí uměleckým zpracováním dřeva. Více na: www.michaljara.wz.cz