Města, země, pohoří i nížiny se při jejich cestách pravidelně střídají, potud vše souhlasí. Ale šoféři nákladních automobilů mezinárodní přepravy z nich obvykle zaregistrují jen ty cedule s názvy a dopravní značky, na větší „kochání“ není během jízdy čas. A když zastaví? Žádné radovánky v centru velkoměst či v turistických letoviscích. Jen parkoviště, benzínové pumpy, průmyslové zóny. Romantiku by v tom nehledal snad ani Karel Hynek Mácha.

Režim hlídá tachografPět dní s řidičem kamionu Josefem Šťastným z Nymburka na cestě z Prahy do severní Itálie a zpět nám potvrdilo, že za volantem takového vozu lze najít především tvrdou a dosti monotónní práci. „Jezdím už takhle asi dvacet let a myslím, že nám není co závidět. Jednou už jsem toho dokonce na dva roky nechal a doslova si odpočinul při práci číšníka. Ale nakonec jsem se zase vrátil, ne snad kvůli nějakému sentimentu, ale prostě kvůli slušnému výdělku.“ Ten je ovšem zasloužený. Na pravidelný pracovní týden se nehraje, šoféři jsou „venku“, jak to potřebuje podnik. Někdy pět dní, někdy se vrátí za měsíc, nebo za šest neděl… A je běžné, že těsně po návratu vás dispečer opět „otočí“ a jedete ven znovu, aniž byste třeba jen zamával rodině…
Stání, čekání, popojíždění

A denní režim za volantem? „Skládá se z přesně stanovených časů jízdy, přesně vymezených přestávek a jasně definovaného odpočinku. Tento režim hlídají v autě tachografy, záznamová zařízení, která při případné silniční kontrole snadno vyzradí, kdo jel déle, než měl, kdo neodpočíval tak dlouho, jak měl, kdo překročil stanovenou rychlost, prostě veškeré detaily. Pokuty pak bývají mastné a policisté neoblomní.“
Ani samotná jízda není žádný med. Po přistoupení naší země k Evropské unii sice odpadly nekonečné fronty a čekání na hranicích, nicméně stále jsou běžné i hodiny stání v zácpách na dálnici (během naší cesty zejména v Itálii), další hodiny se čeká na naložení a vyložení nákladu, další hodiny stojíte na celnicích (kupříkladu jedete-li přes Švýcarsko, které není členem EU). „A k tomu připočtěte časové prodlevy při hledání správné cílové adresy. Třeba v Itálii to není nic jednoduchého, neustále se mění dopravní značení, vznikají nové kruhové objezdy a spolehlivost směrovek je ještě horší než u nás. Prostě zabloudíte, přijedete místo dopoledne až po poledni a to už vás také ve skladu nemusí vyložit. A čekáte do zítřka…“

Víkendování na asfaltuPokud šofér musí zastavitk odpočinku, nelze si vybírat podle půvabu krajiny, či odbočit z dálnice někam k zurčícímu potůčku. K odstavení kamionu slouží parkoviště, od těch nejprostších, kde nenajdete ani odpadkový koš, natož toaletu, až k speciálním (a placeným) parkovištím. Tam bývá k dispozici jak sociální zařízení, tak i možnost občerstvení. A další nabídka? To, že stojíte třeba poblíž Verony, Monte Carla, Benátek či Paříže, vám není mnoho platné. „Parkoviště kamionů jsou většinou hodně stranou turistického ruchu, civilizaci představuje v lepším případě obchod u pumpy. Jen při „víkendování“, jak říkáme pauze o víkendech, kdy kamiony nesmějí jezdit, máte občas šanci na kratší výlet mimo asfal〜t parkoviště. Pokud je ovšem někde poblíž aspoň zastáv〜ka příměstské dopravy.“

Domov na kolečkáchNaprostou většinu času na cestě tráví tedy řidič přímov kabině vozu, ať už za jízdy, nebo při zastávce. Když pomineme samozřejmou výbavu aut, jako jsou dvě lůžka, klimatizace či autorádio, záleží většinou na samotném řidiči, jak si (a za své) dočasné bydliště vylepší. Pro krácení volného času se hodí malá televize (může ji už nahradit i přenosný počítač).

Kvůli omezeným možnostem stravování je praktická i chladnička. Klasikou jsou plynové vařiče, mnozí šoféři jsou mistry improvizované kuchařiny ve stínu kamionu (patří mezi ně i Pepík Šťastný). Pro komunikaci s kolegy bývají též naši řidiči vybaveni vysílačkami (taky za své). V omezeném rozsahu se mohou mezi sebou domluvit, kdo kam jede, kudy vede nejlepší cesta, kde jen nějaký problém nebo překážka provozu.

Ťuky ťuky černé slečnyK představě veselého potulného života v kamionu patří též neodolatelná nabídka spoře oblečených slečen, stojících podél cest, či houpavým krokem procházejících mezi řadami stojících aut. Ano, takové slečny existují. O jejich existenci se ostatně můžete přesvědčit už kousek za Prahou v Rudné, případně u našich hranic. Naopak v takovém Německu si lehké holčiny jen tak na „výšlap“ netroufnou, ovšem v Itálii už zas patří ke koloritu parkovišť. Odtamtud také pochází tato úsměvná historka: „Sedím v setmělé kabině, když zvenku na levé okénko ťuky ťuk. Vyhlédnu, nikde nikdo, jen černá tma. Po chvilce zas na pravé okénko: ťuky ťuk. Zas vyhlédnu, zase nikdo. Po třetím ťukání otevřu prudce dveře a v té černé tmě zazáří v úsměvu dvě řady bílých zubů. To se mi konečně zhmotnila sexuální pracovnice pleti shodné s barvou letního večera… „

(Nutno ještě dodat, že exteriér většiny prostitutek k erotickým radovánkám neláká a jejich ceník od 20 do 40 eur zdá se býti nadsazený. Nicméně jejich setrvalá přítomnost na silnicích svědčí, že nějaké zákazníky si přece najdou.)

O tom, že profese řidičů dálkových kamionů není žádný med, svědčí i fakt, že za ty odcházející hledají dopravní podniky stále hůř náhradu. Cestovat po Evropě se dá i mnohem zábavněji než v kabině náklaďáku, rovněž dobré peníze můžete vydělat i v lepších podmínkách, než nabízí kočovný život od parkovištěk parkovišti. Dlouhé kolony obřích vozů na všech mezinárodních silnicích však naznačují, že pořád se najde dost těch, co si sice zanadávají, ale zařadí zas rychlost a šlápnou na plyn. Sbohem, lásko, já jedu dál…