„Viděli jsme, jak se všichni starají o uprchlíky, a přemýšleli jsme, čím můžeme pomoci my. Až jsme po domluvě s městem přišli právě na kurzy češtiny pro dospělé,“ říká ředitelka školy Dagmar Sitná.

Hodinové kurzy začaly zhruba před měsícem. Zájemci se scházejí ve škole každé úterý a středu od čtyř do pěti odpoledne. Část z nich tam přitom chodí po práci, kterou už si ve městě našli. A po práci vyučují vlastně i učitelé.

„Nejdříve jsme netušili, kdo a jak by to měl učit. Samozřejmě by měl umět dobře česky, ale zároveň je to vlastně výuka cizího jazyka. Hodně jsme o tom mluvili a nakonec určitou formu vymysleli,“ vysvětluje ředitelka zdravotnické školy.

Na výuce se aktuálně podílí zhruba pět učitelek a jejich pomocnic. Některé hodiny vede ředitelka, další pak převzali nebo asistují Petra Da Silva, Věra Bartošová, Pavla Urbanová, Eva Čebišová a Radka Pankivová.

Jarní program. To je název projektu, se kterým se na lyském výstavišti o víkendu prezentovalo umělecké a vzdělávací centrum Továrna na Hvězdičky z Nymburka.
Na výstavišti se představili čeští i ukrajinští tvůrci, děti předvedly oblečení

Jak jsme se přesvědčili na středeční hodině, třída je prakticky zaplněna. Dospělých žáků je kolem třiceti, převážně žen ve věku od 20 do 40 let. Muži jsou mezi nimi pouze dva. Vzhledem k situaci si některé ženy berou do hodin i své děti. Ty jsou podle ředitelky velmi tiché. Což ve středu dokumentovala i menší holčička sedící vedle maminky, která i přes hlasitou výuku a intenzivní konverzaci zhruba po půlhodině spokojeně položila hlavu na lavici a usnula.

Středeční hodinu vede Petra Da Silva. K ruce má dvě pomocnice, které v průběhu hodiny mluví s žáky. Je patrné, že se vyučující snaží o co nejindividuálnější přístup. „Na začátku hodiny si podle obrázků zopakujeme z minule, jak se jmenují druhy ovoce a zeleniny,“ oznamuje paní učitelka a už ukazuje na promítaný obrázek na tabuli. U každého ovoce se jí dostává poměrně mohutné ozvěny.

Pilní žáci své učitelky poslouchají

Během hodiny se ukáže, jaký je rozdíl mezi běžnou dětskou třídou a touto speciální s ukrajinskými dospělými. Všichni se snaží, mluví, ptají se, komunikují. Je nad slunce jasné, že tu nejsou z donucení, aby si hodinu nějak odbyli, ale že se skutečně snaží něco se naučit.

„Zjistili jsme, že skutečně chtějí hlavně mluvit. Nestojí o písemné testy a další věci, ale potřebují se naučit základní pojmy a věty. U mnohých je to právě kvůli práci, ale třeba i návštěvě úřadů. A po měsíci jsou u řady z nich opravdu viditelné výrazné pokroky,“ hodnotí netradiční výuku Dagmar Sitná.

Asistenční centrum pomoci ukrajinským uprchlíkům v Kongresovém centru Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře.
Asistenční centra pro Ukrajince od víkendu omezí svůj provoz

Po ovoci a zelenině přichází na řadu oblečení. Žáci popisují nahlas jak to, co vidí na obrázcích, tak to, co mají na sobě. Učitelka vysvětluje i trochu choulostivý rozdíl mezi slovy kalhoty a kalhotky. Na to plynule naváže vysvětlování, jak se časují a používají slovesa „mít“ a „nemít“.

Mezi učitelkou, jejími pomocnicemi a žákyněmi pak zní příklady správných vět. Tedy co mají na sobě, co nemají, jaké ovoce mají v obchodě. Při zaujetí a aktivitě studentů je skoro logické, že jim výuka jde tak rychle a dobře.

Slovíčka pro běžnou konverzaci

V další části hodiny se učí orientaci ve městě. Začíná se směry, pak názvy jednotlivých budov. „Ano, to je radnice. A kdo pracuje na radnici?“ ptá se Petra Da Silva. „Starosta,“ dostává se jí několikanásobné ozvěny.

Vyučující se v několika případech také zpětně ptá, jak se některá právě naučená česká slovíčka řeknou ukrajinsky. Tím si mohou být žáci jistí, že se skutečně baví o dotyčném slově. Asi dvakrát za hodinu při komunikaci s jedním žákem zazní pro bližší vysvětlení situace také angličtina.

Šárka Prokopiusová, covid 19 -  bradový štít pro neslyšící.
Neziskovky se bouří. Pomáháme Ukrajincům ve dne v noci, bereme minimální mzdu

Procvičují se celé věty, všichni dostávají do lavic obrázky, aby si mohli ukazovat na jednotlivé části města. Po dnešku budou vědět, proč jít do banky, pekařství, restaurace, na poštu, do kavárny nebo třeba na policii. Ostatně v příštím týdnu si to vyzkoušejí v praxi. Půjdou po městě a česky se budou snažit mluvit o tom, co vidí.Hodina se o deset minut přetahuje, ale nikdo si toho ani nevšimne.

„Jsou opravdu vděční, slušní a hodní,“ přikyvuje paní ředitelka. To potvrzují samotní dospělí studenti, kteří při odchodu ze třídy všechny vyučující s úsměvem zdraví. Někteří trochu legračním „naskle“. Ale snaží se a baví je to.