„Počet dětí se neustále mění. Třeba jedna z maminek získala práci i s ubytováním v Praze, takže se odstěhovali,“ vysvětluje Martina Kučerová, vedoucí Centra pro všechny, které novou školičku provozuje.

Pracovně jí říkají miniškolka Tortuga. Fakticky jsou děti rozdělené podle věku do dvou skupin. Část programu je společná, na část dne se rozdělí. Ti mladší si více hrají a mají trochu volnější režim.

„Ráno postupně děti přicházejí a hrají si. Pak je ranní cvičeníčko a snídaně. Dále se už většinou děti rozdělí. Ti starší se s lektorkou začínají pomalu učit mluvit česky. Aby byly případně na podzim připravené jít do školy. Ale také chodí cvičit do tělocvičny, kterou využíváme v prostorách bývalé radnice na Palackého třídě. Není to tak, že by už měly klasickou školní výuku,“ vysvětluje vedoucí centra.

Je nějaký rozdíl mezi chováním českých a ukrajinských dětí? V Tortuze prý ne. „Viděla jsem u starších dětí, které chodí do skupin na místní školy, že některé jsou odtažitější. To u nás ještě neplatí. Děti v tomto věku situaci v jejich zemi ještě nechápou. Berou to jako výlet. Jsou veselé, hravé, zlobivé, milé i rozjívené, stejně jako každé děti v jejich věku,“ říká Kučerová.

Momentky z nového domova na Srí Lance.
Anna v džungli. Dívka od Poděbrad našla nový domov na Srí Lance, pomáhá ženám

Ta samozřejmě zvládá i organizaci kroužků, které Centrum pro všechny provozovalo i před válkou. Podle jejích slov je to nyní trochu náročnější na logistiku, ale všechno se prý dá vyřešit.

Pomáhají i maminky

O skupiny ukrajinských dětí se starají čtyři „tety“. Tři z nich jsou maminky capartů, kteří do Tortugy docházejí. Jednou z nich je i pětatřicetiletá Olga Kurylo, která do Čech přijela hned na začátku války z Ivanofrankivsku, jednoho ze správních center na západě Ukrajiny. Její maminka žije v nedalekém Hrubém Jeseníku už desítky let se synem, Olžiným bratrem.

„Právě díky bratrovi umím trochu česky. Koukali jsme spolu na pohádky a hodně jsem toho z pohádek pochytila. Takže česky docela rozumím a trochu už i mluvím,“ vypráví Olga solidní češtinou. Při vzpomínce na odjezd z rodné země se jí vženou do očí slzy.

„Hned na začátku války u nás rozbombardovali letiště. Bylo to hrozné. Teď začala další fáze, kdy k nám už nemíří s tanky, ty už nemají, ale vystřelují pořád rakety. Lvov je od nás 200 kilometrů a vidíte, jak je zase ostřelují,“ vypráví s pohnutím.

Ve středu dopoledne se v nymburském krematoriu uskutečnilo poslední rozloučení s bojovníkem proti totalitním režimům Viktorem Boháčem.
VIDEO, FOTO: Blízcí a známí se v Nymburce rozloučili s Viktorem Boháčem

To je umocněno i vzpomínkou na babičku, která původně přijela také do Čech, ale brzy se na Ukrajinu zase vrátila. Stýskalo se jí. „Voláme si, zatím je v pořádku. Hned až válka skončí, chci se také vrátit. Snad budeme mít kam,“ říká žena, která aktuálně pomáhá v Tortuze.

Peníze od města i dárkyně

Skupina může fungovat i díky penězům, které Martina Kučerová aktivně shání. Od města získala na provoz zatím 144 tisíc korun. A velkým překvapením pro ni bylo, když se ozvala jedna zájemkyně, která chtěla poskytnout dar ve výši 50 tisíc korun.

„Ptala jsem se paní, jestli se o nulu nespletla. U darů jsme zvyklí většinou na částku třeba dva nebo pět tisíc korun. Ale nespletla. Chtěla bych jí i městu za ty peníze moc poděkovat,“ vzkazuje žena, která tvrdí, že má péči o děti a starání se o jejich pohyb danou od boha.

Babybox v areálu Oblastní nemocnice v Kolíně.
Tragédie jako na Slovensku? Babyboxy by to nedovolily, tvrdí jejich zakladatel

O další peníze právě v těchto dnech žádá díky vypsanému programu na ministerstvu školství. Zároveň už organizuje na léto pět příměstských táborů, které každoročně pořádá.

„Je možné, že některé ze starších ukrajinských dětí zapojíme i do těchto táborů. Ale uvidíme. Zatím se mění všechno ze dne na den. A jak budeme fungovat třeba v příštím školním roce, to opravdu v tuhle chvíli nevím. Ale určitě si nějak poradíme,“ říká nezdolná optimistka Martina Kučerová.