„Nechť je život Zdeňka Kopečka důvodem 
k zamyšlení, zda my sami žijeme tak dobrý život, jaký chceme."

I to zaznělo při posledním rozloučení s nymburskou legendou, dobrovolným hasičem, pasákem zvířat či flašinetářem Zdeňkem Kopečkem.

Už před začátkem obřadu bylo jasné, že naposledy se 
s ním přišli rozloučit nejen jeho nejbližší, ale také řada lidí, kteří ho měli rádi, třeba i jen „od vidění". Pábitelská postava muž v buřince a s flašinetem se nezapomenutelně vryla do srdcí všech, kteří jej poznali.

Poslední rozloučení začalo v pátek po půl jedenácté dopoledne. Obřadní síň sotva pojmula všechny, kteří u toho chtěli být. U rakve stála čestnou stráž šestice nymburských hasičů.

Právě jim odešel dlouholetý a věrný člen. Dobrovolným hasičem byl od 1. ledna 1947. „V průběhu roku se u nás na stanici zastavil, většinou při odborné přípravě na hasičském hřišti a vzpomínal na svá aktivní léta a vážil si, že 
i s nástupem profesionální jednotky v Nymburce se udržela tradice dobrovolného sboru a obnova výchovy mládeže. Byl dlouhá léta strojníkem. V letech 1966 – 1967 byl předsedou sboru. U sboru oslovil vždy každou generaci a naše mládež mu vždy pozorně a se zaujetím naslouchala," zavzpomínal ještě před včerejším rozloučením současný starosta nymburských hasičů Zdeněk Vocásek.

Při samotném rozloučení zazněly tradiční písně. Promluvil farář Církve Československé husitské Jan Kohout, který vyřkl i úvodní větu tohoto textu. „Měl rád hudbu, svého času hrál i v dílenské kapele. Hrál také divadlo. Rád pásl zvířata, která choval. Ovšem nejraději ze všeho měl svoji rodinu," řekl dále Kohout.

Na rakvi byla kytice s bílými růžemi a stuhami s nápisem Na rozloučenou vnuci pravnoučata. Pod rakví byl věnec od manželky. Další věnec byl také od zmíněných hasičů. Před ním ležela naleštěná hasičská helma se sekyrkou.

Po skončení se utvořil dlouhatánský had lidí, kteří kondolovali příbuzným.

A pan Kopeček jim k tomu všem hrál z nebe na svůj nezapomenutelný flašinet…