Na porodnici maminky většinou pěly chválu, na chirurgii si lidé přišli spíše postěžovat.
Až nastal moment v mém životě, kdy jsem na oddělení úrazů musela osobně. Na nohu s natrženým úponem vazu v kotníku (jak jsem se později dozvěděla) sloních rozměrů jsem zkrátka ráno nemohla ani stoupnout.
Po ubezpečení známého ze záchranky, ať se klidně odevzdám do rukou chirurgů v nemocnici, jsem tak učinila. Oddělení jsem navštívila postupně třikrát a vždy se mi dostalo zřejmě standardní péče s převážně vstřícným přístupem. Strefila jsem se tak, že mě pokaždé přijal jiný lékař, a z jejich rozdílných závěrů jsem byla poněkud rozpačitá. Napoprvé jsem dostala octanovou mast a obinadlo (rentgen vyloučil zlomeninu), napodruhé dlahu či částečnou sádru s tím, že za týden dostanu kompletní sádru.
Po čtrnácti dnech skákání po jedné noze a chůzi o berlích už jsem byla skutečně vyčerpaná a celá nakřivo. Paradoxně jsem se těšila na sádru, která měla být konečně „nášlapová". Když jsem si přijela pro sádru, třetí chirurg mi tu stávající sundal a s tím, že není potřeba další fixace kotníku, mě bez ničeho poslal domů.
Obava, abych neměla doživotně „vypadávací" kotník, mě dovedla ke kolínskému ortopedovi, který mě konečně seznámil s možností ortézy a hned jsem jednu hrazenou pojišťovnou vyfasovala.
Inu, co Čech to muzikant, (od známé jsem se nedávno dozvěděla, že platí spíš, co Čech, to výtvarník) a co lékař, to názor. Alespoň v jedné instituci bych to trochu ujednotila, aby člověk nenabyl dojmu, že je jim přinejmenším lhostejný.
