Vážení Nymburáci,

rád bych vám přiblížil a ukázal, jaká je lidskost a soucit s pacienty v naší malé nymburské nemocnici.

Nechci nikoho vinit, chci jen ukázat, co mnozí už víte, a vyvolat veřejnou diskuzi o tom, jak se v nymburské nemocnici, konkrétně na interně, chovají k pacientům a k jejich nejbližším…

Nemohu soudit všechna oddělení, nebo zaměstnance – vše je v lidech a ve vedení, které toleruje přístup personálu k pacientovi, a když pacient odejde, tam odkud není návratu, tak k jeho nejbližším.

Nikdy jsem neměl s naší nemocnicí problém, nedávno se mi zde narodil syn, a nemohu si na nic stěžovat. Takovou skvělou profesionální práci, kterou odvedl tým na porodnici, jsem ještě neviděl, proto mě překvapil úplný opak na nymburské interně.


Ale přímo k věci


Před třemi týdny jsem v neděli tátu s problémem převezl v pozdějších odpoledních hodinách na interní pohotovost do nemocnice.

Táta se předtím léčil v hradecké Fakultní nemocnici a po telefonické konzultaci s lékařem z Hradce, kterému jsem řekl, co se s tátou děje, jsem ho urychleně převezl z domova do naší nemocnice.

Nebudu zde popisovat, co tátovi bylo, o to zde nejde.

Po příjezdu na pohotovost nám asi po 10 minutách otevřela sestra, a když si vyslechla, co tátovi je a jaké má příznaky, tak nám (tátovi , mámě a mně) řekla, že si musí počkat a že to bude trvat déle. Že mají pacienta… mezitím se z ambulance ozýval družný hovor a smích – ano byl tam pacient, ale evidentně někdo známý… uběhlo 40 minut a tátovi bylo zle – hodně zle. Potřeboval na záchod a náhle se vyskytl velký problém, jak velmi zesláblého člověka dopravit na záchod, vozíky nikde (kde vůbec jsou, přeci by měly být v dosahu pacientů) – problém je někde sehnat – naštěstí se zde pohybovali tři sportovci, kteří na vozíku vezli na ošetření svého kamaráda, a ti nám okamžitě vozík dali, abych tátu mohl převézt. Tímto jim chci, těm třem poděkovat, za ten večer to byla jediná věc, která mě mile potěšila – jsou ještě lidé, kterým není nic jedno.

Tátovi se evidentně vše velmi zhoršovalo, byli jsme z toho překvapení, jako by byl asi každý, kdo svého blízkého vidí ve velmi špatném stavu.
Naštěstí po 40 minutách sestra otevřela, kdyby neotevřela, musel bych tam vzhledem ke stavu táty vejít sám…

Po příchodu do ordinace prvním slovem pana doktora bylo – ne dobrý den, nebo co vám pane je, ale kdo jsou ti lidé, kteří jsou tady s vámi…
Vzhledem k tomu, že táta opravdu na tom byl špatně a evidentně se mu přihoršovalo, jsem za tátu mluvil já, táta požádal, jestli by si nemohl lehnout, že mu je zle, opět mu nikdo nepomohl mimo mě a mamky. Na mamku toho začínalo být hodně, nevěřila svým očím a uším, a poprosila mě, jestli by si mohla sednout…

Na to se pan doktor zeptal táty, kde a s kým bydlí, a když jsem mu odpověděl sám (tátovi se přihoršovalo), se táty zeptal, proč neodpoví sám…
Potom tedy tátu vyšetřil, nebudu psát, co tátovi dělali, jak jsem psal výše, o tom tento článek není… ale byl jsem překvapen přístupem a vůbec vším, co se v ordinaci odehrávalo.

Šok za šokem

Otázky, jak to že pán byl v hradecké Fakultní nemocnici? Jak to, že byl v Kutné Hoře? Proč jste volal do Hradce? Proč jsme ho neošetřovali zde v Nymburce?

A mezitím táta ležel, bylo mu zle, máma seděla jako přibitá a nic neříkala.

Ve finále mi pan doktor řekl, že vypadám tak nějak naštvaný, jestli se mně něco nelíbí…

No a potom tátovi a nám řekli, že si ho zde nechají, přijela další sestra nebo pomocný personál, nevím, měla vozík, když jsme jí dvakrát pozdravili dobrý den, tak se na nás jen znechuceně podívala a řekla tátovi, který bezmocně ležel, ať si vleze na vozík. Kdybych mu s mámou nepomohl, tak nikdo nehne ani prstem.

Tátu převezli do druhého patra s tím, že ho zítra převezou do Hradce (to mně pak pan doktor volal).
My jsme se s ním rozloučili, ještě jsem mu přinesl tašku s věcmi, že se zítra uvidíme.

Dlouhá noc

Následovala pro nás dlouhá noc a ráno, když už jsem byl v práci, mně pan doktor, který tátu přijímal, volal, že pán zemřel a že si mám dojít pro věci. Opět vše strojově, žádná kondolence, žádné zemřel vám tatínek, nebo pan X zemřel, jen pán zemřel. přijďte si pro věci.

Kdo to zažil, ví, jaká člověka postihne bezmoc, jakou ztrátou náhle trpí, co vše se mu honí hlavou… věří, že to není pravda… jak vás náhle bolí srdce… ale realita je jiná. Hořká a pravdivá.

Za chvilku jsem byl v nemocnici, a opět jsem byl v šoku… v šoku z náhlého úmrtí táty, a v šoku z toho. jak se ke mně chovali. Jak se personál a pan doktor choval k pozůstalému…

V okamžiku. kdy jsem dostával žlutý plastový pytel s věcmi po tátovi, na mě mladá sestřička vyhrkla, ať zaplatím poplatek 60 Kč nemocnici za pobyt. Nějak jsem tomu ve stavu, v jakém jsem byl, nerozuměl, že v okamžiku předávání věcí a oznámení úmrtí, po mně bez žádného citu chtějí hned peníze?
Nikdo vám nepopřeje upřímnou soustrast, nikdo s vámi necítí, ani pan doktor, který mně říkal, na co táta zemřel, ani jeho to nenapadlo, jen mně řekl, když jsem se ho ptal, co se dělo, že snad jim věřím, že udělali maximum a že tátu 30 minut resuscitovali.

Jediný člověk z celého týmu (který se choval netečně až nepříjemně) se slušně a alespoň trošku lidsky choval. Jediná starší sestra, která se tam nacházela. Všem zbylým sestrám, se kterými jsem se setkal na sesterně, i panu doktorovi slušné chování a soucit s člověkem, který ztratil toho nejbližšího, chyběl.

Když jsem chtěl tátu vidět, tak mě pan doktor řekl, že to je nestandardní, ale zavolal na patologii, kde jsem se opět přesvědčil, že je oddělení od oddělení. Na patologii se chovali s úctou, profesionálně a lidsky!

Tímto bych jen chtěl říci a upozornit na problém v naší nemocnici. Měli jsme s mámou pocit, že jsme jen čísla, která stojí v řadě, a vyloženě personál interny otravujeme.

Že se ztratila veškerá lidskost, soucit… možná jsem narazil pouze na tým, který tyto věci neakceptuje. Nevím, od chvíle, co se to stalo, jsem vyslechl spousty názorů na nymburskou internu. To, co se dělo, jakým způsobem se k nám pan doktor a personál choval, nikdy nezapomeneme.

Pojďme s tím něco udělat, zkusme zatlačit na vedení nymburské nemocnice a na vedení oddělení, aby se personál choval profesionálně, lidsky. Že jsme lidé, a ne, jak jsem psal, čísla v pořadníku. Aby byla úcta, slušnost k lidem, kteří jsou hospitalizování a jejich blízkým.

Pokusme se udělat to, aby se toto už neopakovalo. Naši blízcí a možná jednou také my máme nárok na slušné chování a zacházení.

čtenář Deníku