Seriál o tom, jak někteří z vás prožívali své dětství, pokračuje
v osobě Ondřeje Urbance, v současnosti tiskového mluvčí sdružení Semiramis. To se zabývá poskytováním služeb osobám užívajícím návykové látky. Zůstal tedy u fochu. Dříve totiž pracoval jako novinář a šéfredaktor Nymburského deníku. Jinak také píše poezii a krátké prózy, spravuje literární web Kýchání do sazí.

„Nejvíc jsem v dětství chtěl být archeologem, pilotem nebo detektivem. Možná nejlépe všechno dohromady. V tomhle jsem předběhl tvůrce Indiana Jonese (smích)," rozpovídá se Ondřej a dodává: „Ta volba vyplývala z věcí, které mě bavily a fascinovaly. To znamená starověk, letadla všeho druhu a detektivky."
Nejoblíbenější hračkou byla pro malého Ondru prý plyšová opice, které máma upletla kaťata s nápisem JUDY podle tehdejšího seriálu. Existuje dodnes. Dál samozřejmě figurky indiánů, angličáky 
a Igráčci.

„Ať už jsme byli o prázdninách doma v Poděbradech nebo u babičky s dědou v Dolním Bousově, trávili jsme veškerý čas lítáním venku. Když se dívám na Obecnou školu, tak si říkám, že za našich dob to bylo úplně totéž. Tvořili jsme pouliční partičky, buď to byl indiánský kmen, klub nebo tak něco podobně. Museli jsme pochopitelně mít svůj tajný bunkr, nebo úkryt. Náplní činnosti bylo lezení do míst, kam byl vstup zakázán – takzvaný průzkum, střelba z praku a luku, čutání do meruny, brodění jakýchkoliv struh a potoků, trhání veškerého dostupného ovoce, nejlépe cizího a nezralého, osnování tajných plánů, rvačky 
a neustálé válčení s jinými partičkami a kmeny. To kromě jílových koulí a zelených jablek lítaly i šutry, takže se dodnes divím, že jsme to všichni přežili jen s pár stehy," vrátil se do lítacích let Urbanec.

Jedna z historek možná budí hrůzou Ondřejova otce dodnes. „Nevím přesně kolik mi tehdy bylo, ale určitě ještě ne deset. Táta se nás s bratrem jednou vydal hledat „do terénu". Bratra našel, jak si 
v klidu hraje s partičkou kluků, ale já nikde. Tak se kluků zeptal a oni bezelstně ukázali na vrcholek mohutné hrušky vysoké jako třípatrový barák, kde jsem se v koruně v klidu houpal a kochal. A víte, že já si to ani nepamatuju? Tudíž mi to asi nepřišlo divný (smích)."

Ondřej se domnívá, že z dětství toho v něm zbylo možná až moc. „Já půjdu z infantility rovnou do senility. Pro příklad třeba to, že mám stále radost, když najdu pěkný kámen. Taky jsem se už několikrát v průběhu času vrátil ke stejným knížkám, které jsem četl v dětství. Rozhodně to byly knížky od Artura Ransomeho – Vlašťovky a Amazonky, Bořík a spol. od Jiřího Steklače, Tři muži ve člunu od J. K. Jeroma. Z telecích let Pán prstenů a detektivky od Raymonda Chandlera nebo Agathy Christie.

Svoje děti zatím nemá, ale jezdil léta na dětské tábory jako vedoucí. „Tam jsem si vždycky vyčistil hlavu a vyblbnul se právě jako dítě. Jinak si myslím, že i když se dnešní děti tváří dospěleji než my tehdy, na spoustu věcí reagují úplně stejně. Jen mají modernější hračky."