Korespondence Boženy Němcové

Největší radost Božena Němcová prožívala, když mohla psát. Psala hodně a ráda. Z Nymburka vedla korespondenci s přáteli z Domažlic, Všerub, Čelakovskou z Vratislavi, Havlíčkem, Staňkovou z Prahy, Františkem Matoušem Klácelem, Josefem Frantou Šumavským a mnoha dalšími. Poštovní spojení Nymburka s Prahou obstarávala vedle zdlouhavé pošty také soukromá poslice, která dojížděla každý pátek do Prahy a roznášela zde psaní. Němcová si do Nymburka nechala posílat hned troje pražské noviny. V době nymburského pobytu se věnovala pouze soukromé korespondenci a občasným novinovým článkům. Až mnohem později bylo snahou literárních odborníků dohledávat všemožné literární zdroje se vztahem k nymburskému pobytu. Spojení odborníci nalézali v Kávové společnosti, v povídce Divá Bára či knize V zámku a podzámčí.

Vlastní literární dráha spisovatelky se naplno rozjíždí až roku 1855, kdy vychází na pokračování Babička – Obrazy z venkovského života. Honorář za knihu činil 158 zlatých a 93,5 krejcaru, opisovač stál 13 zlatých. Takže neměl pravdu Josef Němec v posledním díle seriálu, když nadával Němcové, že opisovač má více než autor. A další fakt, který je málo znám, už o tři roky se dočkala Babička německého vydání, honorář za autorská práva činil 60 zlatých. Co jiného potvrzuje úspěch a kvality autora, než když je o něj zájem i v zahraničí.

Přátelé Boženy Němcové v Nymburce

I když víme, že je marné - jako boj s větrnými mlýny - diskutovat s negativním obrazem Nymburka v díle Boženy Němcové. Na vlastní kůži se o tom přesvědčil už před 114 lety Jan Vondráček a po něm mnozí další nymburští autoři opakovaly stejnou „chybu“. Nicméně měli bychom si odnést z této knihy alespoň to, že Nymburk a jeho obyvatelé rozhodně nebyli nějací zpátečníci a příznivci germanizace. Nejlepším způsobem, jak vstoupit do polemiky, i když předem prohrané, je uvést konkrétní osoby – hrdé vlastence, s kterými se Božena Němcová stýkala. Jmenujme magistrátního radu Matěje Havelku, rodinu Brzorádovu, Filipa Brzoráda, velitele Národní gardy v roce 1848, která se vydala na pomoc Praze v červnu 1848, pana domácího Antonína Brzoráda, sládka Františka Mašína, lékaře Jana Dlabače.

K Němcům docházely děti domácích, dvě dcery, dvojčata a syn Gustav Brzorád. Chlapci si hráli s hochy Kulichovými z Bašty a Janem Černým, Dora se zase kamarádila s Katynkou Dlabačovou (budoucí manželka archiváře Josefa Emlera) a Zdeňkou Havelkovou (pozdější choť prezidenta České Akademie Josefa Hlávky), a tak bychom mohli pokračovat. Mnohé z těchto dětí vzpomínaly i po padesáti letech na jedinečné chvíle u Němců, kdy jim všem za teplých večerů na kládách paní Němcová před domem čp. 243 předčítala své pohádky. Františka Cebuská ještě po desetiletích vzpomínala, že když se její otec Josef – hostinský loučil s Boženou Němcovou a vracel jí poslední vypůjčenou knížku, upozornil jí, že je v ní záložka. Krásně tkaný obrázek na bílém hedvábí. Paní Němcová mu záložku darovala na památku a tato vzácná relikvie byla pak uchovávána v rodině několika generacemi.

Na věčnou paměť stojí od 13. července 1927 v místě pobytu Boženy Němcové její busta od sochařky Zdeňky Schwarzerové. Věnoval jí nymburský ženský čtenářský spolek Lada, jak gesto smíření na stará příkoří.

PAVEL FOJTÍK