„Pojď do toho ovárku píchnout prstem, jestli už je hotovej,“ nabádají chlapíci kolem kotlů před jedenáctou dopoledne. Oslovenou je dáma, která, stejně jako všichni okolo, dělá v místním pivovaru už nějaký pátek a má v zabijačkovém oboru výrazné slovo.

Po pošťouchnutí do vařící hroudy masa má žena jasno. „Kůže už je, ale maso je ještě tuhý. Tak čtvrt hodinky, dvacet minut,“ říká degustátorka. Chlapi pokorně zavírají víka kotlů, odchází ke svým půllitrům u nedalekého stolu a na zkrácení doby si nalejou malou hruškovici.

O kus dál v hale, která výjimečně ten den neslouží pouze jako sklad pivních bas, plechovek a všech nádob, které pivní mok v dobré kvalitě uchovávají, sedí ti, kteří jsou na takový svátek právem pyšní. „Nazdar, počkej chvilku, ještě dojezdím s ještěrkou a pak si dáme spolu,“ plácá mě po zádech kámoš, o kterém jsem ani netušil, že si takhle v pivovaru spokojeně ještěrkaří.

Kolem poledne se vrací dvě hlavní postavy celého dění v postřižinském pivovaru. Vlastně tři. Nejprve přijíždí a se všemi vítá donedávna sloužící sládek Jaroslav Svoboda. Dnes na penzi s manželkou v Havlbrodu. „No jo, mám se dobře. Sem ale vždycky rád přijedu,“ švitoří v kruhu přátel a je vidět, že už není ustaraný, jako v době sládkování.

A pak přichází současný sládek Bohouš Valenta, následován ředitelem Pavlem Benákem. Oba si před chvílí vyzvedli cenu za kvalitu piva. A pochopitelně rádi s půllitrem demonstrují, že se nemají za co stydět. Tak, pánové, ať to vydrží a Dej Bůh štěstí!