Evakuování bezmocných lidí z domova důchodců, „jelení“ skok s lodí při pohybu po zaplavených ulicích i vyzývavé chování obyvatel jedné z čtvrtí, kterou měli evakuovat.

I takové mají nymburští hasiči vzpomínky na povodně, které podobně jako dnes zachvátili větší část Moravy.

Nevěděli, kam jdeme

Sedmička hasičů pod vedením dnešního velitele nymburské stanice Jiřího Vetešníka vyrazila na Moravu 8. července 1997. „Samozřejmě to museli být kluci spolehliví, kteří se dokázali pohybovat na lodi, kterou jsme vezli sebou a také lezci, které by bylo potřeba například při slaňování z vrtulníku. Upřímně jsme moc nevěděli, co nás tam čeká,“ říká Vetešník.

Na Moravu jeli se zmíněnou lodí Blesk přes noc, první asi dvouhodinová zastávka s výpomocí místním na ně čekala v Olomouci.

Jejich cílem ale byla Ostrava, kde si po probdělé noci a cestě nejprve chvíli odpočinuli. „Ubytovali nás v tělocvičně a asi po dvou hodinách nás povolali do akce. Pomáhali jsme při evakuaci domova důchodců. Například jsme převáděli slepou paní, které jsme situaci popisovali a snažili se ji nějakým způsobem zabavit,“ vybavuje si velitel hasičů některé situace, jako by to bylo před pár dny.

S veškerou upřímností také říká, že nosení lehátek bylo jistě záslužnou prací, ale oni se přece jen chystali na evakuaci pomocí člunu na vodě. A k tomu byli také po pár hodinách vyzváni. „Dostali jsme takzvaného Jazyka, což byl místní hasič, který nás měl seznámit s terénem a ukázat nám místa, na kterých jsme měli zasahovat,“ vzpomíná Vetešník.

Jenže řízení člunu na řekách, které tehdy tekly ulicemi Ostravy, nebyla jednoduchá záležitost. „To se nikde nenaučíte. Přijeli jsme na náměstí, kde se v tu chvíli stékaly tři řeky. Párkrát jsme se díky nevyzpytatelnému proudu omlátili o domy, řízení v takovém proudu není opravdu nic jednoduchého,“ říká další účastník ostravské povodňové mise Václav Čihula.

Nymburský tým s Jazykem byl vyslán do okrajové čtvrti Přívoz, kde byla řada domů vybydlených a v některých žili nepřizpůsobiví lidé. Občas to opravdu byl problém. „Někteří seděli na střechách svých vytopených domů, nadávali nám a chtěli, abychom jim dovezli chleba a kořalku a zase táhli. Později už jsme jezdili v doprovodu policistů, kteří museli některé přinutit k evakuaci i s vědomím, že mají za pasem střelnou zbraň,“ vybavuje si nepříjemné zážitky Vetešník.

Jelení skok

Také měli občas strach, aby jejich Blesk uvezl všechny, které museli evakuovat. „Kolikrát to byla celá rodina a loď byla přetížená. Měli jsme strach, abychom si nenabrali vodu, to by bylo zle,“ běhá mráz po zádech Čihulovi.

Také několikrát zachraňovali samotné kolegy hasiče, kteří neuřídili své rafty v ostrém proudu a skončili na stromech vedle proražených raftů. V člunu měli v košíku i nemluvně.

Ovšem při dvoudenní misi zažili i veselejší historky. „Z vodní hladiny koukala jenom šikmá plocha střechy favoritu. Omylem jsem vzal za plyn a nechtíc vjel přímo na střechu toho auta, která fungovala jako skokanský můstek. Letěli jsme několik metrů vzduchem a natvrdo přistáli na vodní hladinu. Na kraji seděl Jazyk, který se zuby nehty držel lodi a řval, že už s námi nikam nejede, ať ho vyložíme. Řekl jsem mu, ať se drží, že ještě zažije zajímavé věci,“ usmívá se při výjimečně veselé vzpomínce současný velitel nymburských hasičů.

A jak vidí situaci při dnešních povodních. „Je to divný pocit, dovedu si představit, co ti lidé zažívají. Zvláště ti, kteří si po předchozích povodních stavení opravili a teď jim ho to poničí znovu,“ vciťuje se do kůže postižených Moravanů Vetešník.

Podobné pocity má i Čihula. Ale oba by zřejmě na výzvu pomoci znovu na Moravu jeli. „Může se to za pár dnů stát. Pomoc samozřejmě neodmítneme. Pravda, jsme o třináct let starší a asi by nás už tolik věcí nepřekvapilo,“ shodli se oba hasiči.