To už ale byla jedna z pivovarských hal neskutečně provoněná neopakovatelnou vůní ovaru, gulášku a všech dalších zabijačkových pochoutek, po kterých gurmánům tečou sliny až na zem. Nemohl pochopitelně chybět naražený soudek postřižinského piva a naprosto souhlasím s panem Hrabalem, že to je jedna ze situací, pro kterou stojí za to žít.

A že pochoutky nepřipravoval jen tak někdo. Třeba za jedním z mlýnků na maso stál končící sládek Jaroslav Svoboda. „Už tady mele z posledního,“ vtipkovali kolegové při výrobě náplní jitrnic. I to však byli pánové, kteří v pivovaru něco znamenají a normálně chodí v oblecích.

Situace v pivovaru se v tento den jednou ročně obrací. Zaměstnanci spokojeně debužírují u stolků, popíjejí zlatavý mok a mohutně si namáčí kousky masa v chomáčcích křenu. Naopak jejich nadřízení se starají o vaření, výrobu a vše, bez čeho by se pořádná zabijačka neobešla.

Když má sládek Svoboda chvíli čas, vezme do ruky půllitr a přisedne. „Víte, na konci března tu končím. Budu normálně bydlet v Havlíčkově Brodu a chodit na pivo tam. Sem se ale vždycky rád vrátím a dám si tady s místníma pivo. Ještě se uvidí, jestli mi ho d ají zadarmo nebo si ho budu muset zaplatit,“ říká se smíchem.

A zabijačka je kolem poledne v plném proudu.