Seděl v sobotu po obědě v tom nejzazším koutě chodby na základní škole v Krchlebích. Ta slavila výročí a Jan Zaplatílek předváděl zájemcům, jak se pletou koše.

Košíkář z titulku tedy není dvoumetrový čaroděj s balónem mezi koši, ale pětatřicetiletý muž v invalidním důchodu, který po životních peripetiích našel zalíbení v jednom z nejstarších řemesel.

Ovšem cesta, jakou se k pletení košů dostal, je skutečně neuvěřitelná a romanopisci by si fantastičtější příběh vymysleli jen stěží. „V roce 1999 jsem měl autonehodu a utrpěl jsem vážný úraz hlavy,“ začíná Jan svůj příběh.

Autonehoda však nebyl ten hlavní problém. Spirála smrti se tím pouze roztočila. „Manželka nechtěla žít doma s bláznem a rozvedla se se mnou. Těžké to bylo hlavně kvůli malé dceři. Řešil jsem to alkoholem.“

To už měl za sebou první pobyt v psychiatrické léčebně v Sadské. Ovšem alkohol nebyl jediným hříchem, který mu v následujících letech zastoupil cestu. „Dalším řešením složité situace bylo asi to nejhloupější, co jsem mohl udělat: začal jsem gambleřit,“ říká Honza a na jeho tváři je vidět, že dodneška ty vzpomínky rozhodně příjemné nejsou.

To už si téměř opravdu sáhl na dno. „Byl jsem bezdomovec, nechali mě soudně vystěhovat. V noci jsem přespával v lesích. Také jsem byl několikrát na pokraji sebevraždy. Ale pomohli mi v Sadské,“ je přesvědčen košíkář.

Právě v sadském ústavu jej dali dohromady a Jan si našel nového koníčka. Proč právě košíkaření? „Musíte mít k tomu, co děláte nějaký vztah a hlavně vás to musí bavit. A mě to baví.“

Upletení menšího košíku mu trvá zhruba dvě tři hodiny. Vyrábí je pro sdružení Fokus, které v Nymburce pečuje o lidi s duševním onemocněním. „Dneska už učím plést košíky i několik zájemců, kteří ke mně chodí. Dá se říci, že už mám své žáky,“ usmívá se Zaplatílek.

Přesto to, co jej drží při životě, je jeho desetiletá dcera Adélka, kterou však příliš nevídá. „Nemám sílu dohadovat se s bývalou manželkou. Ale chtěl bych dceru vídat častěji,“ uzavírá zatím neskončený příběh.