Už od roku 1985 dochází historička a učitelka Marie Kořínková mezi seniory do lyského domova důchodců, aby si s nimi popovídala o všem, co je zajímá, a tak odvedla pozornost od samoty a jejich mnohdy smutných životních příběhů, nad kterými denodenně přemýšlejí. Její velkou oporou v této bohulibé činnosti je její manžel, zastupitel města Jan Kořínek. Ten s nimi hraje v místní kapelce Šporkovka. Za mnohaletou empatii a neúnavnou pomoc při smysluplném trávení volného času seniorů byla Marie Kořínková odměněna zvláštním uznáním.

Jak jste se vlastně s těmito obyvateli domova zkontaktovala?

Všechno na světě je strašná náhoda. Kdysi s námi na tábory jezdila paní Magdička, která nám tam vařila. Spřátelily jsme se, ale později odešla z mého zorného úhlu. Po nějaké době jsem ji potkala a ona mi pověděla, že pracuje tady na zámku. Prý jestli se za nimi nechci přijít podívat. Tak jsem začala chodit. Nejdříve jednou za čtrnáct dní v sobotu, povídali jsme si o knížkách, o magických městech, o strašidlech, památkách. Bylo to vždycky veselé povídání. Oni na mě čekávali, dokonce si mě jakýmsi způsobem osvojili. Čím jsem byla starší, začala jsem to brát jako něco, co jsem dlužila babičce a dědečkovi, na které jsem neměla čas. Rodiče byli přes tři sta kilometrů na Moravě, takže já se teď snažím těm lidem, na které děti nemají čas, vrátit to, co jsem nemohla dát svým rodičům. Chodím sem se stále větší pokorou. Protože když si člověk představí, kolik lidí mladších, než jsem já, je na vozíku, je upoutáno na lůžko…

A co všechno už jste za tu dobu probrali?

Vždycky jsme si připravili plán na měsíc nebo na půl roku z toho, co všechno chtěli vědět. Pak jsme se začali bavit na téma historie. Začali jsme dějinami světa, pravěkem, to je hrozně bavilo. Samozřejmě nechyběl ani Egypt, to bylo téma na půl roku. Pak přišlo Řecko, báje, pověsti, pak Řím a skončili jsme ve středověku, v době rytířské. Skončila jsem vždy u vzniku republiky.

Před dvěma lety se do mě pustili, co je to vlastně ta Evropská unie. Mám velkou radost, že nám knihovna půjčuje zdarma kazety s městy. Oni si pak vzpomínají, která z těch míst ve svém životě navštívili. Velmi se jim také líbí povídání o vánočních a velikonočních tradicích. Povídáme si o výrobě svíček, o betlémech, někdy se i pohádají, jak se dělá správně perník, salát nebo rybí polévka.

Vídáte se se svými přáteli z domova i o Vánocích?

Překvapilo mě, že tady v té nádherné kapli nemají na Vánoce nic. Chtěli, abych jim přišla něco povídat. Přinesla jsem si z domova svíce, rozsvítili jsme je, oni přinesli betlém. Začala jsem tichou nocí, svatou nocí, Marie s Josefem jdou do Betléma a oni začali zpívat. Povídala jsem jim příběh, jak mi říkávala babička. Oni tam seděli, někteří plakali a všichni vzpomínali. I já jsem měla slzy na krajíčku.