Nymburk – „Říkají mi, že jsem borec. Proto,jak jsem reagoval. Ale já si myslím, že by to opravdu udělal každý.“

To jsou skromná slova osmnáctiletého mladíka Tomáše Mauxe z Křečkova, který bezprostředně po nehodě u Poděbrad pomohl zachránit život dvěma lidem. Nehoda se stala loni v listopadu. Včera získal Tomáš titul Gentleman silnic.

Předat titul a poděkovat studentovi přijel i šéf krajských policistů Václav Kučera. „Loni na středočeských silnicích zemřelo 97 lidí. Já doufám, že i díky lidem, jako je Tomáš Maux, se to číslo bude stále snižovat,“ řekl Kučera.

Tomáš pak kromě diplomu převzal také obligátní cenu – náramkové hodinky – z rukou zástupců České pojišťovny, která ocenění ve spolupráci s policií a v tomto případě i Nymburským deníkem uděluje. „Je to velmi emotivní příběh a my jsme skutečně rádi, že takovou cenu můžeme udělit. A doufám, že se tento příběh dostane mezi lidi a pomůže třeba zachránit i v budoucnu další lidi,“ uvedl manažer České pojišťovny René Korec. A jak celou situaci vnímá s odstupem tří měsíců samotný Tomáš? „Pořád mi ty události běží před očima, ale velmi zpomaleně. Možná jsem přemýšlel, že jsem si v první chvíli měl vzít hned telefon ze školního batohu, abych mohl volat pomoc ještě dříve. Na druhou stranu si nemyslím, že jsem udělal něco vysloveně špatně,“ říká Tomáš.

Co se odehrálo u Poděbrad 29. listopadu 2011 odpoledne

Připomeňme si vyprávěním Tomáše Mauxe, co se loni v úterý 29. listopadu odehrálo na křižovatce mezi Poděbrady, Křečkovem a Pátkem.

Jel jsem z Poděbrad ze školy. Jezdím do Křečkova. Autobus vyjížděl ve čtvrt na tři, na té křižovatce jsme mohli být po půl třetí. Už zdálky jsem viděl, jak auto přijíždí od Poděbrad. Počítal jsem s tím, že řidič autobusu před křižovatkou zastaví. Oni na tomto úseku od Pátku jezdí všichni řidiči autobusů rychle, je rovný. Pokud vidí, že něco jede, tak zastaví až těsně před křižovatkou. To jsem předpokládal i v tomto případě. Až těsně u křižovatky se mně zdála podezřelá rychlost jak našeho autobusu, tak přijíždějícího auta.

Celé mi to došlo až skutečně pár metrů před křižovatkou. Auto jelo plnou rychlostí, autobus taky. Seděl jsem úplně vzadu a stihl jsem jen na řidiče zařvat: „Okamžitě zastavte!“ Bohužel, nestalo se. V autobusu nás zůstalo jen pár, většina lidí vystoupila v Pátku. Když to vezmu s odstupem, tak jsem byl jediný, kdo reálně mohl po nehodě začít něco dělat. Já a ještě o dva roky mladší kamarádka Nikola Grafová. Pak tam byly asi tři nebo čtyři děti tak ze druhé nebo třetí třídy. A úplně vpředu seděla paní tak ve věku 35 let.

Auto jsme nabrali přesně uprostřed křižovatky. Nemělo šanci udělat nějaký manévr, řidič auta taky nepočítal s tím, že by autobus nezastavil. Byla to srážka v plné rychlosti. Nikdo nebrzdil, podle mého. Auto udělalo asi čtyři nebo pět přemetů přes střechu. Skončilo v příkopu, naštěstí na kolech. Kdyby zůstalo na střeše, byl by to asi ještě větší problém. Pak jsme konečně zastavili. Asi čtyři pět vteřin jsme seděli a koukali na sebe.

Po té chvíli, co jsme na sebe koukali, jsem dostal strašný strach, co se stalo s těmi lidmi v autě, do kterého jsme narazili. Řidič autobusu pořád seděl a nic nedělal. Jak jsem byl vyděšený, tak jsem na něj zakřičel, aby okamžitě otevřel dveře, abych se mohl jít podívat ven. Běžel jsem k tomu autu a bál jsem se, co tam uvidím. Když jsem viděl tu scenérii, opravdu ve mně hrklo a na chvíli jsem se zastavil. Řidič měl položenou bradu na hrudníku a zavřené oči. Jeho spolujezdkyně, patrně jeho manželka, měla hlavu položenou na rameni a byla nakloněna na něj. Byli v mrákotách.

Když jsem na ně později začal mluvit, tak se probrali. Nejdříve jsem běžel k řidiči. Ten měl velkou tržnou ránu u spánku, ze které mu tekla krev. Bylo to opravdu hodně krve, měl zakrvácenou půlku obličeje. Na chvíli jsem dostal strach, že by mohl vykrvácet. Nicméně jsem si uvědomil, že musím ještě zkontrolovat z druhé strany jeho paní, abych věděl, čím se mám zabývat nejdříve, kdo je na tom hůř. Jak jsem říkal, oba měli zavřené oči. Taky mi proběhlo hlavou, že jestli jsou mrtví, tak to opravdu nebude hezká vzpomínka.

Rozhodl jsem se, že se dostanu do auta přes řidiče. Vrátil jsem se k jeho dveřím. Ty byly zablokované. Musel jsem s nimi opakovaně strašně trhat. Nakonec jsem se dostal dovnitř. Jak to otevírání dělalo rámus, tak muž na sedadle se probral a začal se mě opakovaně ptát, co se stalo. Alespoň desetkrát to opakoval. Já jsem mu říkal, že havarovali. Ptal se, jak je to možné, že měli přednost. Snažil jsem se mu říci, že mu nedal přednost řidič autobusu. On se snažil dostat se okamžitě ven. Oba, muž i spolujezdkyně, byli připoutáni pásy. Jak však byl řidič v šoku, patrně si to vůbec neuvědomoval. Nebyl jsem si jist, jestli by měl vylézat ven, nevěděl jsem, jaká má zranění. Nakonec jsem mu odepnul pás. Což nebyl příjemný zážitek. Tomu pánovi tekla z brady čůrkem krev. Jak jsem se snažil dostat přes něj, měl jsem ruce od krve. Ale to si v tu chvíli neuvědomujete, jednáte pudově.
Pás jsem odepnul, pomohl mu za ruku z auta ven, kde se postavil. Běžel jsem na druhou stranu auta k paní, jenže pánovi se začala podlamovat kolena a měl tendenci spadnout na zem. Vrátil jsem se k němu a pomohl mu sednout si na zem. Mezitím na křižovatce zastavilo nějaké červené auto a nějaká žena už lomcovala s dveřmi u spolujezdkyně. Když jsem to viděl, že ty pokusy jsou bezúspěšné, tak jsem jí řekl, ať ustoupí a loktem jsem vysklil okénko, abych mohl se spolujezdkyní případně alespoň nějak komunikovat. Okénko se vysklilo a já se snažil se té paní nějak dotknout, trochu ji zmáčknout, aby se probudila a začala mě vnímat. Nakonec jsem ji štípl a ta žena se skutečně probrala. Nejdřív jsem se jí zeptal, co jí bolí. Ona se začala ptát, co se stalo a já jí to nějak ve stručnosti řekl. Stěžovala si, že jí bolí rameno. Pohled na ní byl ještě horší, než na toho muže. Měla červené zuby od krve, z úst a taky z ucha jí tekla krev.

Řidič autobusu ostatním řekl, aby nevylézali a sám tam stál. Nechci říkat, že to od něj bylo nějak neprofesionální, ale myslím si, že se měl zachovat trochu lépe. Koukal na mě, jak tam lomcuji s dveřmi toho auta. Vzal si cigaretu a kouřil. Asi opravdu byl v šoku a nebyl schopen vůbec ničeho. Pak už začala zastavovat další auta. Z jednoho vylezl muž, který se se mnou začalo ty lidi starat. Já jsem na něj volal, ať hned volá sanitku, že jsou tu zranění, mají tržné rány. On hned volal záchranku. Já jsem pak mluvil především na paní z auta a uklidňoval jsem je. Hlavně jsem se snažil, aby zůstali při vědomí.

Ještě jsem vlastně zapomněl říci, že když už oba zranění z auta komunikovali, tak jsem zavolal svému tátovi, který bydlí taky v Křečkově. Napadlo mě totiž, že on má ve svém pracovním autě nějaká páčidla a podobné nástroje, které by nám mohly pomoct dostat se lépe k té paní. A také Křečkov je blíž než Nymburk. Tedy mohl přijet rychle. Přijel a pomáhal odnést spolujezdkyni do sanitky. No a tímto pro nás pomalu končilo. Ještě jsme sledovali, jak dorazili hasiči a pomáhají se zraněnými. Já byl pořád ještě ve stresu. Táta řekl, že bude nejlepší, když teď už pojedeme domů. Viděli jsme, že už je o všechno postaráno.

Po třech měsících: Nejhorší bylo to ticho po nárazu

Tomáši, jak se díváte na celou věc s odstupem tří měsíců?
Znova se mi to všechno vrací. Už mockrát jsem si to celé zpomaleně přehrál. Nejhorší bylo to ticho po nárazu. To slyším dodnes.

Dělal byste něco jinak? Když si to přehrajete, máte pocit, že jste udělal nějakou chybu?

Asi jsem si měl hned vzít ze školního batohu mobil, abych mohl rychleji přivolat pomoc. Ale v zásadě si myslím, že jsem žádnou vážnou chybu neudělal.

Vy jste byl už oceněn vedením poděbradského gymnázia, starostou Poděbrad… Neproměnila se vaše touha stát se právníkem v něco jiného?
Ne, to stále trvá. Chtěl bych studovat práva.

Ještě nemáte řidičák. Nebude vás tento zážitek nějak omezovat při řízení?
Určitě ne, spíš naopak. Je to velká zkušenost.

TOMÁŠ MAUX se narodil 13. 9. 1993 v Chlumci nad Cidlinou. Celý život žije v Poděbradech, až před pěti lety se s rodinou přestěhovali do Křečkova. Vychodil Základní školu TGM v Poděbradech, v současné době je studentem třetího ročníku Gymnázia Jiřího z Poděbrad, má ambici vystudovat práva.