Kdy jste začal psát a co vás k tomu vedlo?
Psát jsem začal asi před rokem na jeden diskusní web. Zpočátku jen krátké úvahy a myšlenky, trávil jsem u internetu kvůli zranění dost času. Vždycky jsem autory obdivoval a ptal se, kde se ty myšlenky líhnou, a vnímal, jaká je to krása, když se čtenář nemůže odtrhnout od knihy. Jednou jsem četl nějaký příspěvek od váženého člověka. V ten moment, po přečtení jedné věty, se mi v hlavě objevil celý příběh. Ihned jsem otevřel word a během chvíle napsal stručnou povídku Kazatel. Potom, když jsem to po sobě četl, jsem se vnitřně úplně rozklepal. Zkusil jsem další texty, některé se povedly, jiné mám rozpracované. Nejde to ráno si sednout a mlátit do klávesnice, čekám na myšlenku a pak je jedno, kolik je hodin a než můza vyprchá, je důležité to dostat co nejrychleji na papír.
Je pro vás psaní ventil? Když dopíšete, přichází jistá úleva, nebo je to jistá potřeba?
Ano, psaní je pro mě ventil. Trávím většinu času sám, což je výhodné, můžu si dělat, co chci. Když dopíšu, mám pocit obrovské euforie. Vyplaví se nějaké endorfiny, nebo co. Možná je to tím, že musí myšlenky na světlo boží a já jsem jen prostředník. V každém případě mě to dělá moc dobře.
Jaký žánr píšete?
Žánr nemám vyhraněný, skutečně jen rozvinu myšlenku, píšu o svém životě, o zkaženosti světa, alkoholu, drogách, o budoucnosti, což se dá nazvat scifi. Sladké příběhy se mi z duše příčí, nejlíp se mi píše o kruté realitě s mírnou nadsázkou a černým humorem.
Cítíte ovlivnění vámi čtenými autory? Jaké knihy jste četl a čtete nyní?
Ano, cítím se za čtyřicet let ovlivněn téměř všemi autory, co jsem kdy četl. První kniha byla Bible Kralická, ze které mi četla prababička, potom Český Honza od Boženy Němcové, znal jsem ji prakticky nazpaměť. Později mě oslovil Karel May, Agatha Christie, Erle Stanley Gardner, Mario Puzzo a jeho Kmotr. Několik let jsem sháněl a četl knihy od Fredericka Forsytha, mistra napětí. Všechna jeho díla jsou unikátní. V poslední době mne zajímá literatura faktu, pan Vašíček, pan Souček, mistr české scifi, Otomar Dvořák a další. Poslední velký zážitek mám z knihy Tančící skály, kterou napsal Marek Orko Vácha. Je o životě, myšlenkách, pravdách. Tato kniha mě posunula zase o něco dál. Ke klasikům jsem se zatím nedostal, někdy v budoucnu s nimi počítám. Jako prvního chci číst Umberta Eca.
Napsal jste povídku Chlast. Jaké máte vy osobní zkušenosti s alkoholem. Dá se s pitím žít celkem v souladu, nebo to vlastně není možné?
Povídka Chlast není vlastně povídka, je to životní zkušenost. K alkoholu mám pozitivní přístup, provází mě už dlouho. Jaksi jsme k sobě našli cestu, pomáhá mi řešit životní situaci. Jen se to nesmí přehánět, být každý den na krupici, to nemá budoucnost. Myslím, že se opravdu dá s alkoholem existovat, ale to víte: chlast je těžkej soupeř.
Můžete popsat své zranění, kvůli kterému jste v invalidním důchodu?
Zranění před dvěma lety docela posunulo můj život do jiných kolejí. Fyzická pracovní činnost již není možná, přitom nic jiného neumím, než opravovat auta a motorky. Zatím tedy nevím, čím se budu fakticky živit. Stalo se to v září. Štípal jsem doma dříví a v poledne jsem skočil na kolo a jel do motorestu na oběd. Tam jsem potkal kamaráda, tak jsme trochu popili, v půl třetí skočím na kolko a jedu směrem k domovu. Na úzké silničce, tak pro jedno auto, jsem za sebou slyšel zvuk Favorita. Pak všechno zhaslo. Matně si vzpomínám, že jsem v bezvědomí viděl jakési tři bytosti, co se nad něčím radily. Pak jsem se probudil, nade mnou kulatý světla. Kde to jsem? ptal jsem se. Jste v sanitě! zazněla odpověď. Ptal jsem se, co se stalo. Že prý jsem spadl z kola. Povídám, že z kola nepadám. V nemocnici byl největší zájem o moji krev a dýchání do přístroje. Měl jsem 1,2 promile, což podle mě není žádná tragédie pro devadesátikilovýho chlapa. Nicméně skutková podstata byla naplněna, dostal jsem pokutu 2 tisíce korun. Hrozilo mi přitom až 50 tisíc a ztráta řidičského oprávnění.
Co ženy ve vašem životě? Jste ten spokojený v jednom delším vztahu, nebo zažíváte jako mnozí partnerské krachy?
To je tedy téma. Všechny ženy, co jsem měl, jsem miloval. Jsou úplně jiné, než chlapi, hlavně svým myšlením, jednáním. Líp vypadají, ženy jsou prostě vyjímečný. Měl jsem dvě manželky, byl jsem s nimi rád, ale už budu radši sám. Nejsem pesimista, co se týče žen, jen si chlap musí uvědomit, že když se mu vyškubnou opratě, už je mu bič na nic. Dnes se na ženy usmívám, i když ony se mračí. Mám takový pocit jako trochu nad věcí. V podstatě stačí trocha cukru a biče a zobou člověku z ruky. Nechám to ale mladším.
Místo, kde žijete nebo kde jste žil - odrazilo se nějak ve vašem psaní? Poznají ho čtenáři? Jste místopisný, nebo známá místa zobecníte?
Místo, kde žiju, jsou Všejany, ale předtím jsem dvacet let žil v Krchlebích. Dnes mi nikdo nekouká na dvorek, co tam dělám, s lidmi z vesnice se nepřátelím. Spíš bych se potřeboval pár známých zbavit, preferuji samotu. Nevím, jestli se místo nějak projevilo v mém psaní, možná mám větší klid a pohodu. Místa, o kterých píšu, jsou vymyšlená. Otázka mě překvapila, musím se nad tím zamyslet.
Co jste dosud napsal? Vyšlo vám něco oficiálně? Pokud ne, jak šíříte svou tvorbu dál?
No, není toho moc, dalo by to na malou, útlou knížku do vlaku z Prahy do Poděbrad. Zatím jsem nikde nic nepublikoval, ani jsem se neodvážil. Na světě je tolik milionů spisovatelů, moje psaní je spíš taková autoterapie. Navíc mé texty jsou mnohdy nekonformní a nejsou pro běžnou, pravdoláskovou populaci, vyděsilo by ji to. Jen názvy některých povídek to vypovídají: Kazatel, Počkej chvíli, hochu, Chlast – to je spíš osobní názor. Dále Kurs tvoření, Domácí zabijačka, Jak jsem se seznamoval přes inzerát, Mezi světy, THC aneb co mi marihuana dala a vzala, Peníze, nebo Věci. Napsal jsem stručný mustry ke scénářům Popelář a Číslo na Boha. Jeden z rozpracovaných textů se jmenuje Binární kód, tam se jedná o celkově jiné pochopení světa z pohledu člověka, který má moc něco změnit a vzít na sebe odpovědnost za osud lidstva. Žádného autorského čtení jsem se nezúčastnil. Zatím se jen rozhlížím, jestli by měl někdo o moje texty zájem, situace na tomto poli je pro mě absolutně neznámá. Myslel jsem, že budu tisknout samizdat a rozdávat ho na nádraží lidem. Zatím mi ale stačí psát pro sebe a pár známých, co se na to dívají divně. Přeci jen jsem se celý život hrabal v autech.
Svěřte se se svým názorem na spisovatele Petra Šabacha (rozervanější, bigbítový) a Michala Viewegha (pravidelný, učesanější)?
Petra Šabacha neznám, dám si jej do pořadníku. Nyní je mým zájmem Ecco, zatím jsem neměl tu čest od něj něco číst. Michal Wiewegh je mi známý, jeho knihy mi mají co říct, nebo měly, je to již pár let, co jsem ho četl. Je to takové příjemné, spíše nostalgické čtení, s určitou dávkou duševní bolesti a to je právě ten zážitek z jeho tvorby. To je jen můj osobní názor, jeho knihu bych si vzal na dovolenou.
Koho z autorů máte nejraději? Ke komu se vracíte jako ke své bibli?
Je jich více, tak například Frederick Forsyth, Vašíček, Souček, Asimov. Nesmím zapomenout na Raye Bradburyho, to je nádhera. Zaujal mě Domeček pana Ábela od Evy Kantůrkové, ale je to už dvacet let, člověk měl tenkrát jiný myšlení. Kdo ví, jak by to bylo dneska. Moje ohmataná bible, která mě vždycky naplní, je Jitro kouzelníků od Jacquese Bergiera. Prakticky můžu vzít jakoukoliv knihu, co mám v regále, mám tam jen věci, co mě zasáhly, a otevřít na kterékoliv stránce, a číst. Výhodou je, že vím, co to přinese. Přeci jen číst něco neznámého, to chce již jisté soustředění. Mám rád lehký a vtipný humor Ivana Krause. Podobně píše Henry, to jsou knihy do čekárny k zubaři. Tím se nechci autorů nijak dotknout
Každý ji chce mít. A má. Tu svoji. Zvláštní, přeci je jen jedna.
Od počátku věkův se pravdou většinou ohání ti, kteří své pravdě pouze věří, aniž by ji měli.
O to s větší vervou se za ni rvou. A nebo vyloženě lžou.
Dnešní svět je jeden velkej zápas lhářů. Ten, kdo pravdu má a není blbej, tak mlčí, vědouc, že má i druhé ostří a nakonec se, jako bumerang, vrátí k němu a setne mu hlavu.
Pravda je věc velmi nebezpečná. Zveřejněním pravdy, té, která se jen tak na světlo boží nedostane, se může neplánovaně změnit osud lidí, národů, států, světa. Samozřejmě k horšímu.
Povětšinou se tak ale děje plánovitě zveřejněním lži. Té je významný a určující přebytek a plní tu samou funkci, jako pravda s lidskou tváří. Ve lži žijeme jaksi pohodlně, hned od rána, jak se vzbudíme, pustíme rádio, nebo bednu, tak to jsou samý milosrdný lži. Samá vražda, korupce, vlakový neštěstí, pumovej útok, ropa teče, volby, bulvár.
Hltáme ty lži, protože je to někde jinde a člověka zahřeje, že je u svýho stolu v kanceláři, nebo doma po práci a má zážitek a přímo se ho to netýká. Je to tak lepší, desátýho přijdou prachy, v lednici jsou dva budvary a studenej bůček.
Pohoda vánek.
Politici se v umění lži přímo vyžívají a pravdu někdy, ale zřídka použijí, jako zbraň největší.
Jediná jejich starost je ale pravdu před národem utajit. Když se jim to dostatečně nedaří, musejí většinou rezignovat a jako držhubný dostanou trafiku nebo zlatej padák. Otázka zbývá, nač nám, obyčejným lidem, pravda je ?
Na dvě věci: na nic a na h..... To jen někteří blouznivci našich hor pořád tu zatracenou pravdu hledají a myslí si, že otevřou lidem oči a změní svět k lepšímu, ale většinou shoří jako papír.
