Podrobně přibližovat události roku 1938 snad není třeba. Než rozebírat a omílat známá fakta, postačí pouze podotknout, že Mnichovská dohoda se zapsala černým písmem do české historie. Rok 1938 se zařadil spolu s lety 1618, 1848, 1918, 1948 a 1968 k významným kapitolám dějin. Bohužel těm smutným. Postoj Velké Británie a Francie nakonec napomohl nacistickému Německu k zabrání pohraničí a okleštění Republiky československé. Západní mocnosti, na jejichž pomoc československá vláda i armáda spoléhaly, si myslely, že tímto ústupkem hitlerovskému Německu zažehnají doutnající světovou válku. Nejenže nezažehnaly, ale podepsaly tím i konečný ortel nad nově vzniklým Československem. Zbytek Čech a Moravy po vyhlášení nezávislosti Slovenska nakonec nacistická vojska okupovala 15. března 1938. Proradnost hitlerovského Německa sice záhy Velká Británie i Francie pochopily, ale pozdě bylo plakat nad rozlitým mlékem.

Republika československá ztratila 44 tisíc kilometrů čtverečních. Německu připadlo 28,2 tisíc kilometrů čtverečních, Maďarsku 14,8 tisíc kilometrů čtverečních a Polsku zhruba jeden tisíc kilometrů čtverečních. Z pohraničí zabraného nacisty odešlo do vnitrozemí přibližně 122 tisíc Čechů, 15 tisíc židů a 18 tisíc německých antifašistů. Již tato kusá čísla naznačují rozsah územních ztrát. A za každým z těchto čísel se skrýval skutečný lidský příběh, příběh zoufalství a utrpení.

Československý lid se skutečně chtěl bránit, ovšem tvrdý mnichovský diktát nakonec odhodlání zmařil v počátcích. Trauma ze září 1938 si česká společnost odnesla až do současnosti. Dodnes se vedou debaty o tom, zda jsme se měli bránit. Velení armády vědělo, že bez pomoci spojenců budeme nacistickým Německem poraženi. Různé scénáře odhadovaly, že československá armáda bude poražena v horizontu dvou měsíců. Posledním místem odporu mělo být moravsko-slovenské pomezí za předpokladu, že na jihu Slovenska zaútočí i maďarská armáda. Maďarský zálusk na větší díl území se projevil již koncem října 1938. Tato skutečnost vedla dokonce k posílení jednotek československé armády na Slovensku, včetně těch leteckých. Události září a října 1938 se týkaly každého obyvatele republiky. A ačkoliv největší dopad měla mnichovská dohoda na lidi žijící v pohraničí, dotkla se pochopitelně i vnitrozemí. Nymbursko pochopitelně nezůstalo v ničem pozadu.

Tanky z Milovic vyjely k hranicím

Nejvíce vojáků – a to i v dobách míru – se nacházelo v milovickém výcvikovém prostoru. Nejpočetněji byla zastoupena útočná vozba, jak se tehdy nazývaly jednotky tanků a obrněných vozidel, a letectvo. Prvosledové jednotky opouštěly domovské základny již 15. září 1938. Během mobilizace se jednotlivé prapory Pluku útočné vozby 1 rozdělily na samostatné prapory. Válečné počty tanků u jednotlivých praporů měly dosáhnout počtu 49. V mírové době byly Pluku útočné vozby 1 podřízeny I./1 a II./1 prapor, z nichž se během mobilizace staly Prapory lehkých tanků 1 a 2.

Oba dostaly rozkaz k přesunu z výcvikového prostoru 22. září 1938. Prapor lehkých tanků 1 se přesunul přes Mladou Boleslav a Mnichovo Hradiště do obce Ohrazenice u Trutnova. Prapor lehkých tanků 2 se ve stejný den přemístil do Pacova na rozhraní jižních Čech a Českomoravské vrchoviny.

Českoslovenští tankisté měli zastavit německá vojska na předpokládaných směrech útoku. V Milovicích se během mobilizace začaly vznikat také nově budované Prapory lehkých tanků 7 a 8. Tyto jednotky se podařilo skutečně vytvořit, a to dokonce během několika hodin. Působily společně v prostoru Soběslavi, kam z výcvikového prostoru přejely.

Tankové prapory měly ve výzbroji československé tanky LT-35. Bojů s nacistickým Německem se sice nakonec nezúčastnily, ovšem do bojů s maďarskými vojáky v březnu 1939 zasáhly. Přestože tyto tanky nebyly zcela dokonalé, ve své době představovaly špičku. Po okupaci Čech a Moravy v březnu 1939 se jich zmocnila nacistická armáda. S úspěchem a masově je použila pod označením Pz 35 (t) při válce v Polsku a ve Francii. Zúčastnily se také vpádu do Sovětského svazu, kde se ovšem ukázala již jejich zastaralost. Jen pro zajímavost můžeme uvést, že k Pluku útočné vozby 1 přišly první tanky LT-35 v prosinci 1936 a dohromady jich u všech čtyř praporů Pluku útočné vozby 1 sloužilo 197. Kromě tanků k ochraně pohraničí směřovaly z Milovic i obrněné vlaky.

S kulomety jsme bránili rádiovku

Františku Bártovi je nyní 98 let. Na konci Velké války mu bylo osm let, v roce 1938 pracoval jako úředník nymburského městského úřadu. Sloužil jako příslušník 1. roty pěšího pluku 4: „Do Mladé Boleslavi jsem rukoval 21. května 1938. Všechno rozkvetlé, lidé chtěli jít do války. Tu náladu si nedovedete představit. Chtěli jsme změnit situaci, podílet se na obraně republiky. Celá rota, bylo nás asi 85, odjela z Mladé Boleslavi do Poděbrad. Ředitelem rádiovky byl nějaký Němec. Vybudovali jsme tam tři protiletecká kulometná hnízda. Dvě byla u královéhradecké silnice, třetí za dvorem Sanspareil. Měli jsme lopaty a krumpáče, jimiž jsme vykopali díry do země, ale nic dalšího. Museli jsme si sami opatřit ve dvoře prkna, jimiž jsme díry zakryli a ještě z vrchu zasypali zeminou. Bylo to natolik primitivní, že pokud by přiletělo nějaké letadlo, rozstřílelo by to na cimpr campr. Lidi nás velmi brali, kolem jel třeba pekař a zanechal nám dvě bedýnky housek, nebo uzenář, který nám zase věnoval nějaké vuřty. Ubytovaní jsme byli ve velké budově u vysílačky. Německého ředitele jsme museli kontrolovat. Jeden můj kamarád z Nymburka, četař, uměl perfektně německy a byl s tím Němcem v ústředně. Zároveň i odposlouchával hovory, co se vůbec ve světě děje. Pomocí této krátkovlnné vysílačky se volalo do celého světa. Radiovku jsme bránili do konce června. A představte si, že již 1. července jsem musel znovu na vojnu, na pravidelné cvičení v délce čtyř neděl. V kasárnách Tomáše Garrigue Masaryka v Mladé Boleslavi jsem jen nechal vojenský kufr a odskočil si za mámou do Nymburka. Takže nakonec jsem se z vojny dostal až koncem července.

V září, asi týden předtím, než oficiálně vyhlásili mobilizaci, jsem dostal povolávací rozkaz. A znovu jsme celá rota odjeli k poděbradské vysílačce. Velitele nám dělal mladý poručík, jenž čerstvě vyšel z hranické akademie. Na jméno si již nevzpomenu. Zástupce mu dělal záložní rotmistr, již starší člověk, asi pětapadesát let starý, Pražák. S námi tam sloužil i jeden fotbalista, hráč mladoboleslavského SK. Znovu se všechno opakovalo. V září už si nás nikdo nevšímal, nikdo už nám nic nedával jako v květnu. Žádné pečivo, žádné uzeniny. Schylovalo se k Mnichovu. Jediná změna oproti květnu 1938 byla, že ředitelem vysílačky již nebyl ten Němec. Jak víte, tak nás v Mnichově zaprodali. Lidé i vojáci to brali velmi špatně. Když vešel mnichovský diktát ve známost, tak se u vysílačky sešlo několik set lidí, aby demonstrovali za to, že se máme bránit. Nic to nepomohlo. Chtěli se dostat do vysílačky. Odtud chtěli vysílat do světa žádost o pomoc celému světu. Museli jsme jim v tom zabránit. Bylo nám všelijak. U té vysílačky jsme zůstali až do poloviny října 1938. Odjeli jsme zpátky do kasáren v Mladé Boleslavi. Ta byla nezvykle prázdná, žádný důstojník. Pouze jeden poddůstojník jako dozorčí. Říkám, že potřebujeme dostat do vojenských knížek razítka, abychom mohli domů. Pokrčil rameny a řekl mi, ať se podívám vedle do kanceláře, jestli bych nějaká nenašel. To se mi skutečně povedlo a všem jsem knížky orazítkoval. Tak skončilo moje vojančení v roce 1938.“

Kromě Milovic se v okrese mnoho československých jednotek nenacházelo. Výjimku tvořil pouze náhradní prapor pěšího pluku 42. Od října 1938 do 31. července 1939 sídlil v Nymburce. Dosavadní základnu v Terezíně musel po mnichovském diktátu opustit.

I letadla brázdila nebe Nymburska

Československé letectvo vybudovalo první letiště na Nymbursku v milovickém výcvikovém prostoru již ve dvacátých letech 20. století. Snahy o vybudování letiště mělo ve třicátých letech lázeňské město Poděbrady. Pádným a přesvědčivým argumentem byla skutečnost, že se v té době jednalo o poslední lázeňské město bez letiště. Třebaže to vypadalo, že je osud letišti v Poděbradech příznivě nakloněn, k jeho vybudování nakonec nedošlo. Byť určité snahy projevila ještě v roce 1941 Luftwaffe a po skončení války to znovu vypadalo až do roku 1950, že jeho výstavbě nestojí nic v cestě.

Během příprav na mobilizaci se i na Nymbursku budovala polní letiště, tehdy známá spíše pod označením distribuční letiště nebo distribuční plochy. Nymburská kronika uvádí, že armáda vystavěla již v květnu 1938 polní letiště u Dvor a u Velelib. Přestože místní pamětníci tvrdí, že o žádném letišti u Velelib v roce 1938 nic nevědí, skutečně existovalo a v době mnichovské krize z něj operovala letadla. Z milovického letiště působila II./1 peruť, kterou tvořila zvědná letka 66 a průzkumné letky 3 a 6. Zatímco zvědná letka 66 zůstala v Milovicích, zbylé dvě letky vyzbrojené letadly Letov Š-328 se přesunuly na polní letiště. Letka 6 do Mladé Boleslavi a letka 3 do Velelib. Polní letka 3 ve Velelibech vydržela pouze do 28. září 1938, kdy přeletěla do Čáslavi. Z Mladé Boleslavi se do Velelib ovšem 8. října 1938 přesunula letka 6. Zvědná letka 66, jejíž letadla často operovala na nymburském nebi, měla ve výzbroji kromě letounů typu Aero Ab-101 i nejmodernější československé bombardéry Avia B-71, což byly licenční sovětské Tupolevy SB-2. Ve výzbroji měla v září 1938 přinejmenším tři takové stroje. O přeletech kurýrních letadel mezi milovickým a velelibským letištěm svědčí zachovaná kniha letů rotmistra Otakara Országa.

Polní letku 6 postihla během působení v Mladé Boleslavi krutá tragédie. Během mobilizace spolu s touto letkou operovaly i Letovy Š-328 z Četnické letecké hlídky Liberec. Té shodou okolností velel nadporučík Josef Jaške, nymburský rodák, jenž se proslavil v řadách československého letectva ve Francii a Velké Británii. Dne 23. září 1938 uskutečnila osádka Letovu Š-328.189 simulovaný souboj se dvěma stíhači v prostoru Bakov nad Jizerou – Mladá Boleslav. Pilot četnický strážmistr Bohumil Dostál a pozorovatel podporučík Josef Stránský ovšem při přistání havarovali a oba zahynuli.

Pouze na krátkou dobu, mezi 7. a 13. říjnem 1938, se do Milovic přesunuly i tři stíhací letky III./1 perutě. Domovskou základnu měly v Hradci Králové, během mobilizace působily z polního letiště Měnín u Brna, odkud přeletěly právě do Milovic. Ovšem o necelý týden později již museli piloti znovu balit kufry. Skončili na Slovensku, kde se jejich stroje zapojovaly v říjnu a listopadu 1938 do akcí proti maďarským bojůvkám.

Autor: Michal Plavec