Asi jsem si opravdu vybral špatné časy.  Na městeckou pouť jsem se přijel podívat během soboty hned dvakrát.

Poprvé před polednem, podruhé kolem šesté večer.
K mému překvapení jsem ani jednou nepotkal davy vyšňořených rodičů, které caparti tahají k různým atrakcím 
a žadoní o peníze, fronty 
u stánků na perníkové srdce nebo co nejrychlejší start 
k autíčkům na autodromu hned po zastavení jízdy 
a bitvu o to nejrychlejší.

Nic takového. Večer dokonce byla autíčka smutně rozstrkána po koutech trati 
a vůbec nejezdila. Hlavní atrakce, jakési velké kyvadlo uprostřed náměstí, které jsem dopoledne viděl při zkušební jízdě a které bych si sám rád vyzkoušel, zelo večer také prázdnotou. Tlustá prodavačka cukrové vaty kouřila svoji cigaretu ráno a večer jsem ji našel v totožné pozici.

Ale pár atrakcí přece jen fungovalo. Na zájem si rozhodně nemohl stěžovat provozovatel koulí, do kterých se uzavřou děti a pak v nich řádí na hladině vodního bazénku. Také u klasických houpaček se střídalo několik rodičů 
s nejmenšími potomky. Ale největší radost mi udělali poníci. Sám jsem na nich jako malý strašně rád jezdil a pach toho přístřešku, v kterém zvířata chodí dokola majíce na hřbetě děcko, mi tehdy strašně voněl. Koníci na kraji náměstí kroužili i tentokrát 
a dětem na hřbetech svítila očka radostí jako mně před… mnoha lety.

Ale jinak, návštěvnost nic moc. „Musíš přijít po obědě, to je tu nejvíc lidí," prozradila mi kamarádka, když jsem ji na malý počet lidí upozornil. Asi měla pravdu. Já si ale pamatuju, že vždycky největší šupec byl v sobotu večer, kdy  kolotočáři dávali prodloužené jízdy a atmosféra blížící se tmy a stále se zesilujících pouťových melodií kouzlo okamžiku umocňovala. Ale to už je asi dávno…