Ranní pondělní obloha kovové barvy vybízí spíše k setrvání doma. Na jedné z kostomláteckých zahrádek je však kolem půl deváté nebývale živo.

Na přilehlé louce operují jeřáb, kamion s třináctimetrovou plošinou a pár chlapíků s motorovými pilami. Na všechno se dívá 18 metrů vysoký smrk ztepilý. Je to však jeho poslední pohled.

Za několik okamžiků už se pila zatíná do jeho kmene 
a souhra zručného jeřábníka
s vedoucím party Karlem Kacbundou a jeho pomocníky končí podle očekávání: strom si s těžkým výdechem a praskáním slabších větví ustele na kamionu. Je opravdu mohutný. Řada silných větví dolehne kolem auta až na zem.

Právě tyhle větve způsobují „Kacbundovcům" vrásky. Strom musí urazit zhruba čtyřkilometrovou vzdálenost z louky u Labe na nymburské náměstí. Při takovém rozpětí větví to nebude žádná legrace.

Mohl někomu ublížit

Smrk věnovala Miroslava Hlavičková, která je shodou okolností nejen majitelkou zahrádky, na níž krasavec rostl, ale také starostkou Kostomlátek. „Ještě včera večer jsem se na něj byla podívat 
a rozloučit se s ním. Přece jen tu rostl 55 let. Ale stál v rohu zahrádky přímo nad cyklostezkou, má mělké kořeny a já se bojím, že by se mohl vyvrátit a někomu ublížit. Toho už bych se vůbec nechtěla dožít," vysvětluje majitelka své pohnutky, proč nabídla věnování smrku nymburské radnici. „I kdyby jej odmítli, stejně by šel k zemi. Opravdu byl nebezpečný," má jasno paní Hlavičková.

Pomalu, ale vpřed

Mezitím si chlapi kolem kamionu lámou hlavu, jak nejlíp stáhnout větve, aby se po cestě neočesaly a po příjezdu do centra Nymburka nevypadaly jako košťata. Strom byl už při samotném řezání zkrácen 
o dva metry. Tedy lépe řečeno, byl uříznut zhruba ve dvoumetrové výšce. Na autě je zkrácen ještě zhruba o další dva metry. I tak pohled na mohutný kamion téměř vylučuje, že projede branou do areálu Povodí Labe a vzápětí se vytočí v zatáčce směrem 
k návsi. Jak se ukáže, je to skutečně nejzásadnější část cesty. „Pánové, to neprojede. Já bych ho rozřezal a dojel bych pro jinej do Sadský," zaznívá kacířská myšlenka 
z party chlapíků. Byl to však spíš pokus o vtip. Všichni vědí, že právě tenhle jehličnan bude ještě dnes ozdobou centra Nymburka.

Po několika dalších úpravách stažení vzpurných větví pomocí kurtů se kamion pomalu dává do pohybu směrem do areálu Povodí Labe. Relativně úzká cesta si vybírá svoji daň. Několik větví přichází o část jehličí a šišek, plot po levé straně také nestojí přesně tak, jak stál předtím. Ale to nejhorší je za námi. Další cesta vede z Kostomlátek na hlavní od Kostomlat a pak vpravo kolem zahrádek rovnou do Nymburka.

Kamion se zavalitým nákladem zabere prakticky celou šíři hlavní silnice od Kostomlat. Auta za ním se pomalu řadí do svátečního hada. Protijedoucí řidiči staví těsně 
u krajnice. I tak jejich lak sem tam olízne neposedná větev. Ale v zásadě se všichni usmívají. Vždyť přece jede vánoční strom!

Znovu vztyčit!

Komplikace nastanou až od nymburské hasičárny směrem k divadlu a náměstí. Kolem řady zaparkovaných aut je umění projet a nepoškodit je. Na druhé straně chlapi 
i náhodní kolemjdoucí pomáhají stlačit větve kolem značek a přesně v půl jedenácté vykoukne velké auto se stromem u Elišky na náměstí.

Znovu přichází ke slovu jeřáb, který uvede strom opět do vertikální polohy. Kolemjdoucí povětšinou uznale pokyvují hlavami a vzdávají tak nové dominantně hold. Ale vždycky se najdou rebelové. „Takovej krásnej strom. Kdo ho nechal uříznout, zasloužil by pár facek," mele si pro sebe nějaký pán a nespokojeně vrtí svou holou lebkou. Hned přiskočím a vysvětluji, že opravdu překážel. Pán si vede svou a mizí z centra.

Motorové pily ještě seříznou spodní část kmene do tvaru, který pak zapadne do otvoru k tomu určenému. Kmen je nakonec pod úrovní náměstí ještě asi metr dvacet. Zajistit klíny a bude to. „Co myslíte, pane kolego?" přistupuje ke mně šéf party Karel Kacbunda. Piliny má i za brýlemi. „Tyhle spodní větve, co jsou trochu očesaný, bude lepší odříznout nebo nechat? Vy máte určitě estetické cítění," překvapuje mě dotazem. A já nevím. Očesané trochu jsou, ale zase by mi tam chyběly. „Asi bych je uříz," říkám po chvíli do vzduchoprázdna. To už má však šéf jasno a nechává je tam. Mé estetické cítění je v troskách.

„Skočím si pro svačinu 
a pojedu," říká řidič kamionu a mizí v obchodě. Pomocníci se chopí koštěte a zametají větve a piliny do jednoho místa.

Na poslední chvíli si vezmu dvě větvičky. No, spíš větve. Ačkoliv už léta vánoční stromek nekupuji, budu mít letos doma kousíček vánočního stromu z nymburského náměstí.

Bylo to poetické pondělí.