„Vašek se za těch deset let stal součástí naší nemocniční rodiny, na oddělení nám bude chybět, zároveň mu ale návrat domů moc přejeme,“ říká vrchní sestra následní intenzivní péče Jana Doušová.

Ve středu se u jeho lůžka střídali všichni z personálu. Dostal i balíček na rozloučenou, někteří se s ním přišli rozloučit jako s někým, bez nějž si další život dovedou představit jen těžko. Podobně to vnímá i sám Trč. „Měl jsem tady svoji druhou rodinu. Za všechno jim hrozně moc děkuji,“ říkal evidentně dojatý muž, který nedávno oslavil své 49. narozeniny.

Do nemocnice se dostal v roce 2008, když mu bylo 38 let. Během jednoho víkendu se kamarádovi chystal pomoci na stavbě s fasádou. Práce na lešení se mu ale stala osudnou. Respektive nepříjemný pád z lešení. Musel pro něj přiletět záchranářský vrtulník a v první fázi nastal boj o holý život. „Měl zlomenou páteř a stal se z něj kvadruplegik. Jinými slovy, ochrnul na všechny čtyři končetiny,“ připomíná první chvíle po úrazu Doušová.

Jeho rodina se o něj postarat nemohla. Komplexní péči našel na oddělení následné intenzivní péče v městecké nemocnici. V poslední době se však situace změnila, děti dospěly a rodina rozhodla, že se o svého člena pokusí postarat sama.

Právě to je důvod, proč byla středa tak emotivně vypjatým okamžikem pro všechny zainteresované: nemocniční personál, Václavovu rodinu i pro něj samotného. Na návrat domů se však pochopitelně těšil. Na co nejvíc? „To vám ani nemůžu říct,“ usmíval se muž, který rozhodně smysl pro humor v nemocničním prostředí neztratil. „Těším se samozřejmě kromě mé rodiny taky na známé, kteří se sem za mnou nedostali, a uvidím je po dlouhé době. A taky se těším na to, že budu po vsi jezdit na vozíku s kasičkou a vybírat na pivo. Ne, to je samozřejmě legrace. Hospodu nám tam prý zrušili,“ říká Václav se směsí natěšení a nostalgie.

Ještě než se však definitivně vrátí do své vsi, Velkých Všelis na Mladoboleslavsku, čeká jej zhruba měsíční pobyt v nymburské Chronicare, speciálním zdravotnickém pracovišti, kde se rodina zaškolí v domácí ventilační péči.

„Kdybych se měl ještě někdy dostat do nemocnice, tak jedině sem, do Městce Králové, jinam nechci,“ vzkázal místnímu personálu na rozloučenou.

LUCIE KOLÁŘOVÁ
MIROSLAV S. JILEMNICKÝ