Pyšnilo se dvaceti branami, dlouhými hradbami, desítkami minaretů a mnoha výstavnými paláci s prvky maurské architektury. Někdy také bývá nazýváno jako město minaretů a opravdu jsou jich tady desítky. Díky tomu se Meknes dostal do seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO.

Za architektonicky nejhodnotnější stavbu považují odborníci bránu Bab Mansour. Jedná se o rozsáhlý a bohatě zdobený vstup do staré části města. Ostatně zobrazení brány na červeném poli je i znakem Meknesu. Bohužel jenom zvenčí si prohlížíme jednu z královských rezidencí Dar el Makhzen, turistům je nepřístupná. Všude kolem se pohybují vojáci a policisté. Naše další kroky vedou k Mauzoleu Moulaye Ismaila, což je jediná funkční svatyně v Maroku, kterou mohou navštívit i turisté. Za jednu ze zajímavostí města lze považovat glazované střešní tašky, které pokrývaly většinu starých budov v Meknesu.

Jen krátce se zmíním o stylovém obědě v jedné místní restauraci. Tentokrát jsme ochutnali hovězí maso s pikantně kořeněnou vařenou zeleninou. A konečně jsme objevili místní pivo značky Casablanca podávané v lahvích s obsahem 0,3 litru. Nápoj byl dobře vychlazený a měl přijatelnou chuť. Ale objevit obchod s alkoholickými nápoji není v Maroku vůbec jednoduché. Během našeho zájezdu se nám to podařilo asi dvakrát. Navíc takové pití je daleko dražší než u nás.

Další program zahrnoval návštěvu termálních lázní Thermes de Moulay Yacoub. A skutečně teplota sirné vody v bazénu se pohybovala kolem třiceti stupňů, takže jsme tady dlouho nevydrželi. Naštěstí zde byl k dispozici další bazén, kde už měla voda běžnou teplotu. Zmíněná sirná voda má léčit některé zdravotní problémy. V každém případě byla tato koupel osvěžující. Čekal nás totiž delší přejezd do města Marrakeš.

Dálnice a později i silnice vedly přes pohoří středního Atlasu. Nakrátko jsme navštívili zajímavé horské středisko Ifrane s pozoruhodným evropským stylem, které jako by patřilo mezi alpská městečka.

Delší zastávka nás čekala ve městě Beni Mellal, položeném vysoko v horách až na úpatí hory Tassemit. Lokalita je také největším městem středního Atlasu. Ve městě absolvujeme prohlídku malebných zahrad se zurčící vodou. Odtud se nám naskytla vyhlídka na na místní středověkou pevnost. Autobus nás pak vezl rozlehlými cedrovými háji, v dálce se tyčily impozantní hory, na jejich vrcholcích se bělala sněhová pole. Krajina nabízí příjemné pohledy na romantická jezera nebo zahrady pomerančů a olivovníků.

Jak už jsem zmínil, v zemi jsou i dálnice, které spojují důležitá místa, ale samozřejmě, že zde převažují běžné silnice. Jejich úroveň je různá, ale spíše horší než u nás. O „dodržování“ dopravních předpisů a norem by se mohlo psát obsáhle a dlouho. Zvláště neukáznění jsou motocyklisté, dopravní policie je však dost tolerantní. Konečně se před námi objevuje město Marrákéš, kde nás čekají dva dny s bohatým programem. Příště zamíříme do města na pobřeží Atlantiku, do Essauiry.