České Polabí je tradičně zemědělská oblast. Zemědělstvím se zde živí i po transformaci stále hodně lidí. Přes násilnou socialistickou kolektivizaci v padesátých letech minulého století už zde opět hospodaří a prosperují i staré selské rody. Jedním z nich je rodina Jaroslava (67) a Václavy (60) Martínkových z Přední Lhoty, s dcerou Evou Semeckou (40). Věnuje se výhradně výrobě mléka, kterého dodají do Polabské mlékárny denně kolem 1000 litrů.

Jak je starý váš rod, který hospodaří na nynějším statku v Přední Lhotě?
Eva Semecká: Pátrali jsme v různých starých písemnostech a dostali jsme se až do roku 1757, kdy zde hospodařila rodina Šlechtových. Pak se statek různě předával „po meči“, či „po přeslici“, to znamená, že se na statek někdo přiženil, nebo přivdal. Můj praděda František Potměšil se dostal na statek na začátku 20. století. Jeho syn Václav, můj děda, musel převzít hospodářství ve svých osmnácti letech, nestačil ani dokončit zemědělskou školu, protože jeho otec vážně onemocněl. Bylo to v roce 1936. Dva roky na to zemřel. O statek se staral až do 1. září 1952, kdy ho komunisté vystěhovali, protože neplnil určené, přemrštěné, dodávky zemědělských výrobků. Chovali se k němu jako k nějakému zlosynovi, nesměl ho nikdo na vesnici zaměstnat. Až po nějakém čase mu dovolili dělat práci traťového dělníka u železnice. Byla to pro něj bezduchá, nádenická dřina. Sám o tom nikdy moc nemluvil. Když jsem pak v době své dospělosti četla takzvanou kulackou literaturu, uvědomila jsem si, že nedopadl ještě nejhůř. Mnoho českých „kulaků“ skončilo ve vězení, někteří tam i zemřeli.

Jaký byl váš další osud, jak jste žili po celou tu dobu socialismu?
Václava Martínková: Místní národní výbor nás vystěhoval z našeho statku. Zůstali jsme v Přední Lhotě, nejprve ve dvou místnostech, bez sociálního zařízení. Později, v roce 1957, to jsme už byly dvě děti, dostali rodiče návrh, aby se přestěhovali do jiného domu, ke staré paní a pomohli s její obsluhou. Místa tam bylo málo, hlavní ale bylo, že jsme měli dvoreček a zahrádku. Mohli jsme mít drůbež a pěstovat zeleninu. Otec pracoval u dráhy, matka byla s dětmi doma, po čase začala pracovat v JZD. Devět let po tom, co nám vzali statek, přišel za otcem předseda JZD a nabízel mu práci traktoristy. Ten odmítl, že má závazek u dráhy, tak si ho předseda vyžádal aspoň na půlroční brigádu a otec už v JZD zůstal. A bylo nám dovoleno bydlet opět v našem domě, ale jen ve třech místnostech a vchod jsme měli jen ze zahrady, abychom nemohli na dvůr statku. A museli jsme platit nájem. Ve svém domě! Od roku 1962 pracovali v JZD už oba rodiče. V roce 1968 nám vrátili celý obytný dům, ale pole a vše ostatní zůstalo v JZD.

Jak jste se dostala k zemědělské výrobě vy, paní Semecká?
Eva Semecká: V roce 1984 mi bylo 14 let a chtěla jsem studovat. Uvažovala jsem o gymnáziu a následné kantořině, ale rodiče mi doporučili zemědělskou školu. Tak jsem začala studovat Střední zemědělskou školu v Poděbradech, na které se vzdělávali i mí předkové,včetně rodičů a také manžel a švagr. Ta měla a pokud vím, stále má, vysokou odbornou úroveň a má dobrou vazbu na reálné podmínky zemědělské výroby. Tak mne to začalo bavit, že jsem po maturitě přešla na Vysokou školu zemědělskou, v Praze­Suchdole. Tam mne zastihl ve 2. ročníku listopad 1989. Velmi přínosné pro moji budoucí práci byly i zahraniční praxe ve Švýcarsku a Holandsku. Vše dohromady mi dalo patřičný nadhled a sebevědomí. Předsta­vovala jsem si, že budu v družstvu agronomkou – to byla docela slušná vyhlídka.

Po roce 1989 vám byl statek vrácen?
Jaroslav Martínek: Když přišla transformace zemědělství, nějakou dobu jsme váhali a sbírali odvahu, než jsme se rozhodli, že požádáme o vrácení majetku. To jsme udělali v roce 1992 a v tu chvíli s námi v družstvu a na vesnici skoro nikdo nemluvil, jako bychom družstvo zradili.

Proč jste se zaměřili na výrobu mléka?
Abychom se uživili, museli jsme se specializovat. Zemědělská výroba se vyplatí, pokud je intenzivní, moderní, vyrábět se musí ve velkém. Takže máme v této době 85 ha zemědělské půdy, včetně luk, kde vyrábíme krmivo – pšenici, kukuřici, vojtěšku. Ve chlévech máme kolem 50 dojnic, 70 telat a jalovic, které se na roli dojnic připravují.

Jaký je váš pracovní režim, co vaše práce obnáší?
Eva Semecká: To by bylo dlouhé povídání, já to řeknu stručně. Finální částí naší práce je dojení mléka – 2x denně. Aby krávy byly v dobré kondici, musí dostávat dobré krmení. Pšenici, kukuřici, vojtěšku a seno máme z našich polí a luk. Kukuřici silážujeme v období voskově mléčné zralosti a to celé rostliny. Náklady na siláž nejsou malé. Dvaadvacet tisíc korun na hektar. Přijde nám to strašně bezohledné, když nám klasy lidé kradou na poli. Trochu jinou technologii má senáž. Pšenici nám zpracovává odborná firma na šrot a do něj přidává minerály, vitamíny, řepkový šrot a sóju. Součástí dobrého stravování zvířat je i pastva. Samozřejmě dbáme také na čistotu a pravidelně musíme z chlévů vyhrnovat hnůj.

Hodně práce máte zřejmě na jaře…
Na jaře probíhá setí, pak postřiky, v létě sklizeň a do zimy je co dělat. Zima je časově trochu volnější. Abychom všechnu tu práci stihli ve třech lidech, musíme mít spolehlivou mechanizaci a některé práce si objednáváme u odborných firem.

Baví vás ta práce a jak vás uživí?
Ta práce je docela namáhavá, náročná na čas i na odborné znalosti, ale je zajímavá, často až dramatická. (Telení krav, rozmary počasí). My máme v sobě ještě kus toho citu, kterému se říká láska k rodné hroudě. To nás hodně posiluje. Uživí nás to dobře. Musíme dobře počítat, doplňovat a obměňovat mechanizaci, udržovat stavby a mít v každé době krmivovou i finanční rezervu pro případ rozmaru počasí, nebo nějaké nehody.

Myslíte si, že vaše děti budou pokračovat v tradici rodu?
Snad. Adam (10) i Kristýna (5) prožívají svůj volný čas s námi a naši práci dobře znají. Pohybují se mezi zvířaty, snaží se nám dětsky pomáhat, Adam s námi rád jezdí na traktoru a jeho hračky jsou hodně blízké zemědělské mechanizaci. Doufám, že i u nich se probouzí láska k rodné hroudě.

Autor: Josef Bubeník