Etapa 4. – O koncertu v chrámu přírody, o sestupu do nitra země v pyžamu, o berberské čokoládě a přivítání na slunci.

Ráno pátého dne jsme přinesli zavazadla k autobusu pozdě. Systém naloďování kufrů funguje od prostředka úložného prostoru, po stranách přichází na řadu spacáky, stany a karimatky. Sklízíme pár nevěřících pohledů a pohoršenou poznámku jedné soudružky o porušení pravidel expedice.

V lehce rozmrzelé náladě, i když za slunečného počasí, sleduji cestu. Má trvat celý den a zavede nás do cedrového lesa plného makaků a polodivokých psů. Zdechlá kráva kousek od naší tradiční fotografické zastávky mnoho optimizmu nepřidá. Napětí vzrůstá s blížícím se národním parkem Taza, zvláště u těch, kdo se rozhodli sestoupit do útrob podzemní jeskyně na dně propasti.

V pyžamu do jeskyně

Poslední rozloučení s jasným sluncem přišlo dopoledne před vstupem do jeskynního komplexu. Po upozornění na možné ušpinění oblečení v jeskyni jsem se navlékla do tátova starého pyžama a starých džínů na vyhození. Foťák jsem riskla vzít s sebou. Je prý možné, že místy narazíme na vodu.
Sestup po stovkách schodů s dírou ve skále nad hlavou mi připomněl naši Macochu. Jen trochu jiných rozměrů. Paprsky slunce sem tam pronikaly do hlubiny a odpovídat jim začaly tóny trubky. Ondra, člen expedice z Poděbrad, nám je posílal ze dna propasti s úžasnou grácií. V magickém koncertu pod africkou zemí zazněla melodie z Pulp Fiction i klasika. „Je tady úžasná akustika, nejradši bych sem chodil cvičit,“ chválil si hudebník Ondra.

Za doznívajících tónů trubky se hrstka z nás pomalu a nedůvěřivě soukala skrz velmi úzké hrdlo skály do podzemní jeskyně zhruba 230 metrů pod zemí. S novou přítelkyní čelovkou na hlavě jsem snaživě tápala nohama pod sebou, o jaký výběžek se zapřu. Pohyb úzkým tmavým vlhkým tunelem mi připomínal porod. Konečně jsem nahmatala našeho průvodce v oranžových montérkách a helmě, kterou kromě něho nikdo jiný neměl.

Jeskynní prostor se otevřel a vynořily se stalaktity, stalagnity a stalagnáty, ale žádná nudná turistická procházka se nekonala. Během klesání a výkladu mrštného průvodce, který nám z francouzštiny pohotově překládala kolegyně Míša, se terén nenápadně zhoršoval.

Za stolovým útvarem a tajemnou jeskyňkou, ve které bydlí netopýr, už jsme se plazili po pískovcové skále bez úchytů, pokryté jemným, kluzkým bahýnkem. Seznámení s bývalým horníkem Láďou mi dodalo mírný pocit bezpečí, že je s námi zkušený člověk.

Pravá berberská čokoláda

Vjednom místě jsem uznala, že to bude nejbezpečnější a sjela skálu po zadku. Nálada ale zůstávala veselá, i přes útrapy cesty jsme vnímali krásy podzemního světa, než došlo na brodění. Podzemní jezírka místy pohltila už tak úzké lávky (na šířku prkna) a tak jsme si brzy museli přiznat, že se suchou nohou zkrátka dál nedostaneme.

Náš průvodce skákal ze strany na stranu a bezstarostně nám nabízel pravou berberskou čokoládu. Hladké plátky bahna byly skutečně k nakousnutí. S Míšou jsme uznaly vážnost situace a využily bahno k bojovému pomalování obličejů.

Poznala jsem, že si člověk nechce připustit vážnost situace, co nejdéle to jde. Odhodlaně vkračuji do jezírka, netušíc hloubku a pozorujíc gestikulaci průvodce. Netrefila jsem se na tušený výčnělek pod hladinou a stojím popás ve vodě. Foťák těsně nad hladinou. S úlevou jsem se zasmála.

Méně odhodlaně se projevil nejstarší člen podzemní skupiny, když nám před návratem na povrch oznámil, že už prostě nemůže, je na pokraji sil a zůstane. Jeho psychickou krizi jsme léčili společným optimizmem. Povedlo se.

Čas v jeskyni ubíhal mnohem pomaleji, než venku. Termín odjezdu nás vší silou vytáhl zpět na světlo světa. Ranní splín rozpustil adrenalin. Před autobusem čekaly kamery a fotoaparáty a za nimi známé tváře. Vyčerpaně jsem se usmála do slunce a zvedla ruce s véčky z prstů. Poté jsem zjistila, že na triku od tátova pyžama mám velký nápis Viktoria.