Etapa 5. – O džungli v cedrovém lese, o promočeném sblížení duší, o veselém řidiči cestou k pramenům řeky Rhbia.

Stmou nás po celodenní cestě pohltil cedrový les. S myšlenkou na stavění stanu potmě opět vděčně vyndavám z batohu čelovku. Vedoucí Karel nám přes mikrofon v autobuse oznamuje, že si máme dávat pozor na odpadky a střepy po zemi a také na štíry, kterých v místě, kam se blížíme, bývá hojnost. Začíná hustě pršet.

Jana, na zdraví!

Výsadek na parkovišti v 1700 metrech nad mořem uprostřed cedrových lesů, do tmy, chladu, hustého deště a zcela neznámého terénu je neúprosný. Vlečeme kufry, stany a vše potřebné k přespání do nedalekého nízkého stromoví. Stromky cedrové školky nás nutí hledat místo pro stan v předklonu, alespoň lépe vidím na zem, kde se skutečně lesknou střepy a víčka od plechovek.

Vhemžení mezi stromy konečně nacházíme jedno přibližně vhodné místo a rychlostí blesku stavíme úkryt, už zcela promočení. Po boji jako na znamení ustává i déšť. Za galantní pomoc nabízím sousedům něco tekutého na zahřátí.

Napětí se rozpouští ve tmě a mezi stany se shlukují členové expedice, podávají si ruce a říkají si jména. Naproti si rozdělali celý piknik a za můj doušek nabízí čerstvé olivy. „Já jsem Jana, na zdraví!“ opakuje se podobná věta, protože Jan je s námi více. Kdo už v Maroku byl, popisuje zkušenosti a zážitky.
Z povzdálí se ozývá vytí toulavých psů, tak jdeme radši na malou s Janou do hlouby cedrového lesa spolu. Je krásná marocká noc.

Maroko gut!

Čtvrtek 21. dubna 2011. Ráno není brzký odjezd a tak se vyspím dosytosti. Vklidu snídám fíkový džem s marockým chlebem. Zvenčí do stanu ke mě doléhají podrážděné hlasy, které odhání od stanů hladové psy. V krajních případech po nich někdo hodí kámen. Psi jsou bázliví, přesto dotírají.

O další scénky se postarají místní prodejci achátů, šperků a zkamenělin. S úsměvem přichází z parkoviště až do našeho stanového městečka, kde nabízí a smlouvají. Nakupovat se tak dá při ranní kávě nebo čaji, v pohodlí svého stanu.

Chystáme se na cestu k pramenům řeky Rhbia. Prý je to kouzelné místo. Pohled na vozy, které nás tam mají z lesů zavézt nás vrací na zem. Na naši skupinku vyšel starý, hodně starý renault. Zalekla jsem se i přesto, že se v autech moc nevyznám. „Tím jsme jeli loni, užijte si to!“ volají na nás pobaveně někteří.

Řidič je stále usměvavý a bez obav, nezbývá nám, než mu důvěřovat. Auto má prosezelé sedačky, nestabilní skla v oknech a stále unikající vůni benzinu. Ta sílí i přes naše časté větrání. Jsme omámení a usmíváme se také. Řidič poznal veselou náladu ve voze. „Maroko gut!“ směje se na nás. Svorně s úsměvem přikyvujeme.

S Martinem a Janou počítáme ovečky, které se pasou všude kolem na svazích a planinách. Konečně jsme zdálky zahlédli také proslulé opičky makak magot, které nám měly krást věci a jídlo.