Etapa 3. – O ženském nakupování, hostině ve Fessu, o běhu za velbloudím masem a králi za oknem autobusu.

Rozjařená prvním úspěchem ve smlouvání a posilněná silným a sladkým, přesto osvěžujícím, zeleným čajem s horskou mátou i prvním tažinem (typický marocký pokrm) vyrážím zpět do večerních uliček Chechauenu.

You are more Berber, than me


Obchůdek se zelenou tunikou ještě stále zaměstnává mou pozornost, proto se do něj musím vrátit. Ženský šik od našeho společného stolu mě jde podpořit a obklopuje mě tváří v tvář mladému pohlednému obchodníkovi.

A už se s šaty i kolegyněmi zavíráme závěsem ve skladu obchůdku, kde nás obchodník ochotně, trochu s úlevou a zároveň vzrušením z tolika bezprizorních evropských žen nechává zkoušet. A my v zápalu zkoušíme vše, co vidíme v regálech. Nákupní horečka funguje i v Africe.

Šaty mi nesedí a ještě jsou zčásti vyšisované. Zato kolegyni, zahradní architektce z Brna, padnou jiné šaty jako ulité. „Když mi je usmlouváš, vezmu si je,“ usmívá se Jana. Přijímám výzvu a s ne příliš nadšenými úsměvy vystupujeme zpět do krámku. Taková je taktika.

Z dvou set padesáti dirhamů smlouvám od 130 na 150, více kamarádka dát nechce. Ani obchodník ale není spokojený. Přestože jsme živě poklábosili o lidech v Maroku a Evropě, seznámili se a vyměnili si přátelsky několik názorů, obchod jsme neuzavřeli.

Ani pro jednu stranu nebyla nabízená cena přijatelná a nenašli jsme kompromis. „You are more Berber, than me,“ smál se překvapeně mladík nad mým zatvrzelým smlouváním. A já si vychutnala a snad i maličko hru marockého obchodování.

Ještě se mává

Cestou do Fessu projíždíme chudými vesničkami, kde nám ještě mávají. Jednak jako kuriozitě, jednak čekají na dárky. Všude na okolních pastvinách pobíhají lehce zanedbaní psíci, jakoby oříšci stejného ražení. Krátkosrstí, béžovohnědí, středně velcí. Každou chvíli to se mnou škubne, když mám pocit, že vidím svého domácího mazlíka z útulku. Kdyby viděl, kolik tady má dvojníků.

Na jedné z našich obvyklých fotografických a kuřáckých zastávkách se jeden z členů expedice občerstvuje dužinou z listu opuncie. Do Maroka jel zkrátka ochutnávat. Nedůvěřivě přihlížíme, následky ale prý nebyly zlé. Asi ji dobře oloupal.

Před městem Fess míjíme rákosárnu. „Tady se vyrábí dobře známé rákosky na zlobivé děti,“ zkouší nás vedoucí expedice. Po malém bloudění autobusu v přeplněných ulicích si prohlížíme Fess od pevnosti na kopci a poté sestupujeme do víru mediny (historické centrum města s trhy).

Holubí ve štrůdlu

Netušila jsem, jak rychle dokáže vedoucí naší expedice chodit. Vlajeme za ním uličkami mediny od zelného trhu k prodejně koberců, kde je mi až trapné smlouvat o ceně za kvalitní velbloudí deku, která mi přijde už tak levná, samozřejmě na evropské poměry. Dále do koželužny, obchodu s kořením, odtud do hudebních nástrojů, kde se rozpoutá bubnování, troubení a vůbec se každý spontánně projeví. Našeho vedoucího všude znají a vítají (Marokem cestuje už po jednatřicáté).

Z barev, vůní, zápachů, nezvyklých gest a smlouvání v berberské angličtině i rychlosti prohlídky mediny se mi až zamotala hlava a s povděkem jsem usedla pod obrovským stromem u stolu. Kolem restaurace Karlova přítele proudí davy lidí, které se vyhýbají přibývajícím židlím, které nám hostitel ochotně přidává ke stolu.

Pomalu začínám chápat pojem „žranice“. Předkrmy výborně ochucené směsi z bobů, čočky, oliv a chilli zapíjíme chlazenou colou, kterou tady pijí všichni a všude. Vedro stoupá s holubím masem v listovém těstě, plněném hrozinkami, které na první pohled vypadá jako velký pocukrovaný štrůdl. Na pokrm jsme už předem zvědaví a nevěříme vlastním chuťovým buňkám: slano sladká kombinace ladí!

Po dalším hlavním jídle – jehněčím tažinu – s bílým marockým chlebem si nemohu nechat ujít další marockou specialitu, bílý jogurt rajib. Místní kuchyně si mě získala. Po dezertu ze skořicových pomerančů už jen nerada slyším větu „To ještě musíš ochutnat!“ Ještěže mám kachní žaludek. Neochutnat gazelí růžky bych si dodnes neodpustila. Byly marcipánovou tečkou za hostinou v parném odpoledni.

Běh za velbloudím masem

Když jsme nechali za zády bránu do hučící mediny a spočítali se, vzpomněl si vedoucí Karel na velbloudí maso. Přestože autobus čekal, aby nás odvezl udělat zásobu jídla na další dny do supermarketu. „To ještě stihneme,“ zavelel mi náš marocký velitel a zmizel v davu džalab (oblek marockých mužů). Vrhla jsem se za ním a držela se pohledem mizejících zad.

Když už ve mě přetékal pocit prchajícího zloděje, jak jsme v klikatých uličkách mediny museli působit, zastavili jsme se před proskleným pultem s naloženým masem. Nechtělo se mi jíst velblouda, ale zvědavost mi nedala. Když jsem ochutnala kousek tmavého masa, ze kterého kapal olivový olej, bylo jasno.

S plastovým kyblíkem plným křehkého, slaného velbloudího masa v olivovém oleji a slehlým žaludkem jsme mohli vyrazit na nákup potravin. Tedy hlavně pečiva a oliv. Jako u nás to vypadá jen na první pohled. Na druhý uvidíte nízké ceny, ale také pestrobarevné olivy v kádích, které lze přímo ochutnávat.

Vezeme krále

Policejní hlídky na silnicích potkáváme často, a to ještě netušíme, že na nás za týden čeká výbuch kavárny. Naši řidiči už jsou znalí poměrů. Důležité je si hlídky všimnout jako první a pozdravit je jako první.

Nechávají nás projet také díky králi. Velkou fotografii místního krále máme za oknem autobusu. Kdo by si dovolil zastavit projíždějící hlavu státu.